Byl tam notářsky ověřený dokument.

Ticho v sále zhoustlo tak, že bylo slyšet jen tlumené bzučení světel nad křišťálovými lustry.

Nevěsta se znovu podívala na první řádek, jako by její oči odmítaly přijmout význam slov. Ruce se jí lehce roztřásly.

Ženich dokument dočetl pomalu. Příliš pomalu. Pak zvedl hlavu. Jeho výraz se změnil z lehkého pobavení v naprostou strnulost.

Matka ženicha se naklonila dopředu.
„Tak co to je?“ zasyčela netrpělivě. „Nějaký sentimentální dopis?“

Otec nevěsty mlčel. Stál rovně, ruce složené před sebou. Nebránil se. Nevysvětloval. Jen čekal.

Nevěsta se konečně nadechla.
„Tati…“ hlas se jí zlomil. „Tohle je…“

Otočila se k hostům. Ke všem těm pohledům, které ji celý večer měřily, hodnotily, odsuzovaly.

„Tohle je převod vlastnictví,“ řekla tiše, ale srozumitelně. „Stoprocentní podíl.“

V sále to zašumělo.

„Jakého podílu?“ ozval se někdo nevěřícně.

Ženich vstal.
„Této restaurace,“ řekl a hlas se mu zachvěl. „A přilehlé budovy.“

Smích, který před chvílí bublal mezi stoly, zmizel. Nahradilo ho ohromené ticho.

Matka ženicha zbledla.
„To není možné,“ zašeptala. „Tohle místo patří investiční skupině…“

„Patřilo,“ odpověděl klidně otec nevěsty. Poprvé za celý večer promluvil nahlas.

Všichni se k němu otočili.

„Třicet let jsem pracoval na stavbách,“ pokračoval. „Ne v oblecích. V prachu, dešti a mrazu. Neptal jsem se, kdo je bohatý. Ptali se mě jen, jestli vydržím.“

Podíval se na svou dceru.
„Všechno, co jsem vydělal, jsem neukazoval. Ukládal jsem. Investoval. Mlčel.“

Pak se jeho pohled stočil k ženichově matce.
„Nechtěl jsem, aby si někdo mou dceru bral kvůli penězům. Chtěl jsem vědět, jestli ji přijmete i bez nich.“

V sále by bylo slyšet spadnout špendlík.

„Tahle obálka,“ dodal, „není o bohatství. Je o jistotě. Aby nikdy nebyla závislá na pohrdání jiných.“

Nevěsta se rozplakala. Ne tiše. Úlevou.

Ženich k ní přišel a objal ji. Tentokrát bez váhání, bez publika, bez rolí.

Matka ženicha pomalu dosedla zpět na židli. Její tvář byla prázdná. Poprvé v životě neměla co říct.

A ten skromný muž v ošoupané bundě si znovu sedl ke svému místu u sloupu.

Stejně nenápadně, jako celý život.

Jen tentokrát už nikdo v sále nepochyboval, kdo je ve skutečnosti nejbohatší člověk v místnosti.