V kapse měl tři tisíce rublů, propouštěcí list a pocit, že svět na něj čekal jen proto, aby mu připomněl, že už pro něj nemá místo. Brána věznice se za ním zavřela tiše, bez patosu, bez svědků. Čtyři roky života zůstaly uvnitř spolu s jeho jménem, titulem a minulostí.

Kdysi byl primářem velké nemocnice. Muž, kterému se říkalo „pane doktore“ s respektem. Teď byl jen bývalý vězeň ve starém kabátě, který pamatoval lepší časy. Autobus odjel přímo před jeho očima. Další jel až za čtyřicet minut. Vesnice, kde měl přenocovat u dávného známého, byla ještě několik kilometrů daleko.

Vydal se pěšky.

Sníh byl jemný, ale štiplavý. Lepil se mu na boty i na myšlenky. Projížděla auta, ale žádné nezpomalilo. Nikdo se neptal, odkud jde, ani kam. Přemýšlel o operaci, která všechno zničila. O pacientce, která zemřela na stole. O otci, který měl moc. O soudu, kde byl rozsudek hotový dřív než obhajoba. Sedm let. Čtyři si odseděl. Mezitím přišel o ženu, o dceru, o byt. O život, jaký znal.

Šel po krajnici, když uslyšel zvuk, který do zimního večera nepatřil. Nejdřív si myslel, že je to vítr. Pak se to ozvalo znovu. Tenký, přerývaný pláč. Zastavil se a zaposlouchal. Instinkt lékaře se ozval dřív než rozum.

Odbočil ze silnice.

V příkopu, za závějí sněhu, ležela mladá žena. Byla bledá, téměř nehybná. Kabát měla rozepnutý, ruce slabě svíraly malé tělíčko. Dítě. Novorozenec. Okamžitě poznal příznaky podchlazení. Krev na boku. Dýchání nepravidelné. Puls sotva hmatný.

Klekl si k ní, snažil se ji zahřát, mluvil na ni klidným hlasem, jakým mluvil kdysi k pacientům. Žena otevřela oči. Dívala se přímo na něj, jako by věděla, kdo je, a zároveň bylo jedno, kým byl.

„Prosím…“ zašeptala. „Vezměte dítě.“

Rty se jí třásly. Každé slovo ji stálo zbytek sil.

„Jmenuje se Mark,“ dodala.

Rozevřela prsty a vsunula mu do plenky malý klíč a složený kus papíru. Adresa. Dřív než stihl cokoliv říct, její pohled pohasl. Zůstal klečet ve sněhu s dítětem v náručí a věděl, že už jí nemůže pomoci.

Vstal a šel dál. Nikdo se nezastavil. Nikdo nepomohl. Jen on a cizí dítě, které dýchalo tiše, ale pravidelně. Držel ho tak, jak si pamatoval z porodního sálu. Jistě. Opatrně. Jako by se svět mohl zlomit jediným chybným pohybem.

Po několika hodinách dorazil k domu na adrese z papírku. Starý činžák, oprýskaná fasáda, jedno slabě svítící okno. Zastavil se před dveřmi. V tu chvíli ho přepadla zvláštní tíha. Uvědomil si, že nemá kam jít zpátky. A že tohle dítě je teď jediná věc, která mu dává směr.

Zaklepal.

Dveře se otevřely.

A on zkameněl.

Před ním stál muž v bílém plášti. Vedoucí lékař nemocnice, kde kdysi pracoval. Ten samý, který u soudu mlčel. Ten, který převzal jeho místo. Za jeho zády se objevila žena. A pak ještě jedna postava.

„Ty?“ vydechl lékař.

Bývalý vězeň sevřel dítě blíž k sobě.

„Vaše dcera je mrtvá,“ řekl klidně. „Zemřela dnes večer u silnice. Zachránila jen jeho.“

V domě zavládlo ticho, které bolelo víc než křik. Muž v plášti zbledl. Natáhl ruku, ale zastavil se, jako by se bál dotknout vlastní viny.

V tu chvíli bývalý primář pochopil, že osud má zvláštní smysl pro spravedlnost. Vzal mu všechno, ale na oplátku mu svěřil život.

A poprvé po letech měl pocit, že ještě není pozdě začít znovu.