Nikdo však netušil, jak temná posedlost se za touto maskou skrývá — dokud do jeho života nevstoupila žena, kterou považoval za bezvýznamnou.

Dodnes si pamatuji den, kdy jsem poprvé prošla branou jeho sídla. Dům byl obrovský, tichý, chladný. Ne takový, jaký by měl být domov, ale spíš monument moci a izolace. Když mi agentura nabídla práci uklízečky na tomto místě, považovala jsem to za zázrak. Byla jsem nenápadná, tichá, zvyklá nevyčnívat. Přesně taková, jaké si bohatí lidé nevšímají.

Majitel domu byl úspěšný podnikatel, muž s pověstí askety. Zdvořilý, ale odměřený. Nikdy nezvyšoval hlas, nikdy se neusmíval očima. Měl ve zvyku dívat se na lidi tak, jako by si je třídil do škatulek. První dny probíhaly klidně. Pracovala jsem, on mě sotva registroval.

Pak jsem si začala všímat žen.

Vždy přicházely samy. Byly mladé, upravené, působily křehce a odevzdaně. Nikdy nezůstávaly přes noc. Nikdy se nevracely. Odcházely se sklopenýma očima, mlčenlivé, jako by za sebou nechávaly část sebe. On je doprovázel ke dveřím s tím stejným prázdným úsměvem.

Něco mi na tom vadilo. Intuice mi šeptala, že se v tom domě skrývá cosi zkaženého.

Jednoho odpoledne jsem hledala čisticí prostředky a sešla do sklepa. Věděla jsem, že je to zakázané místo — dveře bývaly vždy zamčené. Ten den však nebyly. Sotva jsem vkročila dovnitř, ucítila jsem změnu vzduchu. Byl těžký, zatuchlý, plný ticha, které tlačilo na uši.

Než jsem se stihla otočit, stál za mnou.

„Kdo vám dovolil sem vstoupit?“ zeptal se chladně.

Jeho hlas neměl vztek, ale něco horšího — absolutní kontrolu. Koktala jsem omluvy, srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že omdlím. Neřekl nic víc. Jen se díval. A ten pohled ve mně zůstal.

Od toho dne se jeho chování změnilo.

Začal se mnou mluvit. Nezdvořile — až příliš osobně. Ptával se na mé dětství, rodinu, minulost. Na věci, které nikdo jiný nikdy nechtěl slyšet. Jednou se na mě zadíval déle než obvykle a řekl:

„Jsi jiná.“

Nezeptala jsem se proč. Uvnitř jsem cítila, že tahle věta není kompliment.

O několik dní později, při běžném úklidu jeho pracovny, jsem si všimla drobné nerovnosti na stěně za obrazem. Za ním byla skrytá zásuvka. Neměla jsem v úmyslu ji otevřít. Ale něco mě k tomu nutilo.

Uvnitř byly složky. Pečlivě uspořádané. Fotografie, jména, data narození. Poznámky. Všechny patřily mladým ženám. Všechny měly jedno společné slovo, opakující se znovu a znovu: panna.

Ruce se mi třásly. Ale skutečný šok přišel až poté.

Na dně zásuvky ležela stará fotografie, zažloutlá časem. Malá dívka stála před polorozpadlým domem. Prašná cesta. Strom s ulomenou větví. Poznala jsem to místo okamžitě.

Byla to moje vesnice.

A ta holčička na fotografii… jsem byla já.

V tu chvíli jsem pochopila, že jsem se nikdy nestala náhodnou uklízečkou v cizím domě. Byla jsem součástí jeho příběhu dávno předtím, než jsem vkročila branou.

A tentokrát už jsem nebyla bezmocná.