Mladá žena bydlela na okraji města a cesta k ní zabrala přes dvě hodiny, někdy i tři, pokud se dostal do ranní zácpy. Přesto tam jezdil rád. Ten byt pro něj představoval únik. Místo, kde nemusel být manželem, nemusil řešit účty, povinnosti ani věčné rozhovory o problémech, které nikdy nechtěl slyšet.

Se svou ženou žil přes dvacet let. Dříve ji miloval, nebo si to alespoň myslel. Ale čas byl neúprosný. Přibrala, zestárla, unavila se životem. Přestala se smát, začala si stěžovat. V jeho očích se změnila v připomínku všeho, čím nechtěl být. Milenka byla opakem. Smála se, obdivovala ho, dotýkala se ho tak, jako by byl stále žádoucí. Dívala se na něj s nadšením, které doma už dávno zmizelo.

Tu noc byli zavření v bytě, odříznutí od světa. Víno, hudba, těla. Čas ztratil význam. Teprve když se manžel podíval na hodinky, projel jím chlad. Bylo téměř čtyři ráno. Vyskočil z postele, začal se rychle oblékat, ruce se mu mírně třásly.

Milenka se líně protáhla a sledovala ho. Navrhla, aby zůstal. Řekla, že jeho žena stejně spí, že už ji nemiluje, tak proč spěchat. Její hlas k němu doléhal tlumeně, jako by byl pod vodou. V hlavě mu už zvonil alarm. Popadl klíče a odešel.

Cestou domů jel rychleji, než bylo bezpečné. Svíral volant, přemýšlel o výmluvách. Práce. Naléhavá schůzka. Porucha auta. Za poslední rok se naučil lhát bez zaváhání. Jeho hlas byl klidný, přesvědčivý. Dokázal se dívat ženě do očí a říkat nepravdy, aniž by cítil výčitky. Alespoň si to myslel.

Když zaparkoval před domem, obloha už světlala. Ráno se blížilo. Vstoupil tiše do bytu, zul si boty, bundu hodil přes židli. A tehdy ho zarazilo ticho. Nebylo to obyčejné ranní ticho. Bylo těžké, dusivé, jako by se vzduch nehýbal.

Zastavil se. Naslouchal. Žádné kroky, žádný zvuk z kuchyně, žádné obvyklé ranní šramocení. Něco nebylo v pořádku.

Dveře ložnice byly pootevřené. To bylo zvláštní. Jeho žena je vždycky zavírala, i v noci. Pomalu k nim došel. Každý krok byl těžší než ten předchozí. V hrudi cítil tlak, který si nedokázal vysvětlit.

Nahlédl dovnitř.

Jeho žena ležela na posteli.

Nehybně.

Vlasy měla rozprostřené na polštáři, ruce složené na hrudi. Na nočním stolku ležela otevřená krabička léků a sklenice vody. Její tvář byla klidná, až nepřirozeně klidná. Jako by spala. Ale on v tu chvíli pochopil, že nespí.

Svět se mu rozpadl.

Přistoupil blíž, zavolal její jméno. Bez odpovědi. Dotkl se její ruky. Byla studená. V hlavě mu hučelo, kolena se mu podlomila a musel se posadit na okraj postele. Srdce mu bušilo, dech byl nepravidelný. Všechny výmluvy, které si cestou domů připravoval, byly najednou k ničemu.

Tehdy si všiml obálky položené na polštáři.

Byla adresovaná jemu.

Třesoucíma se rukama ji otevřel. Písmo poznal okamžitě. Psala klidně, bez výčitek, bez obvinění. Psala, že už nemá sílu bojovat o někoho, kdo se dávno rozhodl odejít. Že věděla o milence. Že slyšela jeho lži a mlčela, protože doufala, že se jednou vrátí. Ale že ta noc byla poslední.

Napsala, že ho neobviňuje. Jen už dál nemůže.

Dopis mu vypadl z ruky. Seděl tam, obklopen tichem, a poprvé po letech plakal. Ne pro ni. Ne pro jejich manželství. Ale pro sebe. Pro okamžik, kdy pochopil, že některé návraty přicházejí příliš pozdě.

A že žádná mladší žena, žádný obdiv ani útěk nikdy nesmaže to, co zničil, když si myslel, že má ještě dost času.