Poplach se spustil krátce po půlnoci. Starý sklad na okraji města, oficiálně opuštěný, byl už několik let jen prázdnou skořápkou plnou kartonů, zbytků kabelů a prachu. Nikdo nečekal, že uvnitř může být živá bytost. Plameny se ale šířily příliš rychle a kouř byl příliš hustý na to, aby se dalo riskovat.

Když jsme dorazili, druhé patro už bylo celé v ohni. Střecha praskala, kovové nosníky sténaly. Velitel rozdával rozkazy a zvažoval, zda má smysl kohokoli posílat dovnitř. Tehdy se odpojil od skupiny Duffield. Helma číslo 31. Muž, který nikdy moc nemluvil. Nehledal pozornost. Ale když bylo třeba jednat, byl vždy první.

Zmizel v kouři dřív, než ho kdokoli stačil zastavit.

Minuta uběhla rychle. Druhá pomaleji. Po třetí už velitel sevřel vysílačku a chystal se vydat rozkaz k ústupu. Teplota uvnitř byla za hranicí bezpečnosti. A pak se z kouře znovu vynořila silueta.

Duffield.

Kašlal, sotva stál na nohou, kombinézu měl černou od sazí. V náručí ale svíral něco malého, chvějícího se. Nejdřív jsme si mysleli, že je to kus hadru. Pak se to pohnulo.

Bylo to malé zvíře. Tělo místy popálené, srst slepená kouřem, oči dokořán, plné strachu. Živé.

Duffield si sundal rukavice, zabalil ho do ručníku a nepustil ho z náruče. Nikdo se ho nepokoušel převzít. Bylo zřejmé, že to zvíře vnímá jen jeho.
„Dnes už viděla dost cizích lidí,“ řekl tiše, téměř omluvně.

Předpokládali jsme, že ji po cestě odveze na veterinární kliniku nebo že skončí v útulku. Takové příběhy obvykle končí dobře, ale odděleně. Tentokrát ne.

Tu noc neusnula v kleci ani v krabici. Usnula v jeho helmě, stočená do klubíčka, jako by přesně věděla, že tam je v bezpečí. Nikdo ji nechtěl přemísťovat.

Ráno, když Duffield otevřel skříňku, vyskočila mu na rameno. Přirozeně. Samozřejmě. Jako by tam patřila odjakživa.

Od té chvíle se ho drží. Krade mu drobky ze svačiny. Spí ve skříňce mezi výstrojí. Sedává mu na rameni, když vyplňujeme hlášení. A pokaždé, když se rozezní alarm, vyskočí nahoru, těsně k jeho krku, jako by potřebovala zkontrolovat, že se vrátí.

Všichni jsme si toho všimli. Nikdo o tom ale dlouho nemluvil.

Na jedné z jejích malých tlapek zůstala tmavá skvrna. Jako stopa popela, která nejde smýt. Voda, mýdlo, čas – nic nepomáhá. Zůstává tam. Nenápadná, ale stálá.

Duffield jí říká „připomínka“.

Někdy ho přistihnu, jak na ni dlouho hledí. Neusmívá se. Jen se dívá. Jako by si připomínal něco, co se nedá říct nahlas. Možná ten okamžik v kouři. Možná hranici, za kterou už se obvykle nechodí. Možná to, že i ti nejsilnější někdy potřebují důkaz, že jejich rozhodnutí mělo smysl.

Říká se, že on ji zachránil z ohně.

Ale když ho vidím, jak odchází k zásahu s malým, tichým stínem na rameni, říkám si, že to možná bylo jinak.
Že si ten večer zachránili jeden druhého.