Hudba už dávno utichla, poslední tóny smyčců dozněly v klenutém sále a hosté se přesunuli do luxusního obývacího pokoje sídla, kde dál cinkaly sklenice a vzduch byl prosycen vínem, parfémem a únavou po dlouhém dni. Smáli se, hodnotili obřad, připomínali si drobné trapasy a shodovali se, že takovou svatbu už dlouho nezažili.

Novomanželé mezitím vystoupali po širokém schodišti do druhého patra. Ložnice byla připravena do posledního detailu – bílé povlečení, růžové lístky, tlumené světlo svící. Všechno působilo jako scéna z filmu, kde se nic nemůže pokazit.

„Ať máte hodně zdravých vnoučat,“ zvolal jeden z hostů a pozvedl sklenici směrem k ženichovu otci. Smích zaplnil místnost, někdo přidal další přípitek a zdálo se, že noc bude pokračovat v lehkovážném duchu až do rána.

Pak se to stalo.

Z horního patra se ozval výkřik. Ne výkřik překvapení, ne smích. Byl to surový, zoufalý křik, který rozřízl vzduch jako nůž. Rozhovory se okamžitě zastavily. Sklenice zůstaly viset v rukou. Někdo šeptl, že to musel být žert, ale nikdo se nezasmál.

Druhý výkřik byl ještě horší.

Hosté vyrazili ke schodům. Kroky se rozléhaly domem, někdo zakopl, někdo volal jméno ženicha. Dveře ložnice byly pootevřené. Když je někdo prudce rozrazil, smích definitivně zmizel.

Ženich stál uprostřed místnosti s rozepnutou košilí. Byl bledý jako stěna, ruce se mu třásly a v očích měl čistou hrůzu. Nedíval se na hosty. Zíral k posteli.

A nevěsta ležela na bílé přikrývce, strnulá, s otevřenýma očima upřenýma ke stropu. Její obličej byl zkřivený v něčem, co nebyl strach ani bolest, ale šok. Na krku se jí rýsovala tmavá stopa, jako by se jí někdo dotkl ledovými prsty.

„Nedotýkejte se jí!“ vykřikl ženich. „Prosím… nikdo se jí nedotýkejte.“

V místnosti zavládla panika. Někdo volal záchranku, jiný policii. Matka nevěsty se zhroutila na zem a začala křičet. Otec ženicha stál nehybně u dveří a nechápal, co vidí.

Nevěsta byla při vědomí. Dýchala. Ale nemluvila.

Záchranáři dorazili během několika minut. Odnesli ji na nosítkách, napojenou na kyslík. Lékař jen stroze oznámil, že prodělala akutní kolaps a musí okamžitě do nemocnice. Nikdo nevysvětloval proč.

Svatební noc skončila v tichu, jaké do té chvíle dům nepoznal.

V nemocnici se ukázalo, že nevěsta neutrpěla infarkt ani mrtvici. Žádná alergická reakce, žádné drogy. Všechny hodnoty byly podivně v normě. Jen jedna věc neodpovídala.

Její tělo reagovalo, jako by zažilo extrémní šok.

Když se po několika hodinách probrala, první, co udělala, bylo, že chytila ženicha za ruku a šeptem řekla: „On tu byl.“

„Kdo?“ zeptal se otřeseně.

„Ten muž… zrcadlo…“ Hlas se jí zlomil.

Zpočátku si všichni mysleli, že blouzní. Že jde o následky stresu, únavy, vyčerpání. Ale nevěsta trvala na svém. Vyprávěla, že když vešli do ložnice a dveře se za nimi zavřely, šla k zrcadlu, aby si sundala náušnice. A v odrazu uviděla někoho stát za sebou.

Nebyl to ženich.

Byl to muž, kterého znala. Muž, který měl být mrtvý.

Její bývalý snoubenec zahynul před třemi lety při autonehodě. Oficiálně. Pohřeb proběhl, rakev byla zavřená. Nikdo ho už nikdy neviděl.

A přesto stál v odrazu. Usmíval se. A když se otočila, zmizel.

V tu chvíli ucítila, jak jí někdo svírá krk. Ne rukama, ale pocitem. Jako by se vzduch proměnil v pevnou hmotu. Spadla na postel a pak už si nic nepamatovala.

Ženich to slyšel a cítil, jak mu po zádech přeběhl chlad. Nevěřil na nadpřirozeno. Ale věděl jednu věc.

Když vešel do ložnice o pár sekund později, byl u zrcadla studený otisk dlaně. Nevěstin. Cizí.

Policie případ uzavřela jako zdravotní incident. Rodina se snažila na noc zapomenout. Svatba se už nikdy neopakovala. Novomanželé se odstěhovali. Dům byl prodán.

A nový majitel o několik měsíců později nahlásil, že v ložnici ve druhém patře se v noci v zrcadle objevuje muž, který tam nepatří.

Vždy stojí za těmi, kteří se dívají.