Nejdřív byla ložnice prázdná. Kamera tiše snímala postel, noční stolky, dveře do koupelny. Všechno působilo klidně, obyčejně, normálně. A právě to mě uklidňovalo – jen na pár minut.

Pak se dveře otevřely.

Můj manžel vešel dovnitř. Nepůsobil nervózně. Nesl si v ruce hrnek, položil ho na noční stolek a sedl si na kraj postele, přesně tam, kde spávám já. Přemýšlela jsem, jestli za chvíli uvidím jinou ženu – cizí parfém, cizí ruce, cizí tělo na mém místě.

Jenže on tam seděl sám. A tiše se usmíval.

Najednou se sehnul dolů, k podlaze, k místu, kam kamera neměla úplně dokonalý výhled. Něco tam položil. Chvíli se přehraboval v našem nočním stolku, vytahoval předměty, které jsem tam nikdy předtím neviděla – malou krabičku, klíček, svazek papírů převázaných gumičkou.

Všechno dával na zem k té věci, kterou přinesl s sebou.

Pak se stalo něco, co mě úplně zarazilo.

Můj manžel si ke všemu klekl. A sklonil hlavu. Měl ji níž, než jsem ho kdy viděla. Ne jako někdo, kdo se modlí. Ne jako někdo, kdo se omlouvá. Ale jako někdo, kdo se podřizuje. Dobrovolně. Beze studu.

Utekla mi slza. Ne proto, že by mě podváděl, ale proto, že jsem svého manžela v té chvíli nepoznávala.

Pak zvedl hlavu.

A jeho tvář byla jiná.

Studená. Prázdná. Odpojená od světa. Nebyl to muž, kterého jsem si vzala. Nebyl to muž, který mi přinášel snídani do postele, když jsem byla nemocná. Nebyl to muž, který se smál, když jsem předstírala, že neumím zapnout troubu.

Byl to někdo úplně jiný.

Natáhl ruku a položil ji na tu tajemnou věc na podlaze. A tehdy se kamera konečně zaostřila.

Byla to malá dřevěná truhlička. Starší, vyřezávaná, se symbolem, který jsem nikdy neviděla. Vypadala skoro jako něco z rodinného dědictví, ale nikdy o ní nemluvil.

Otevřel ji.

A uvnitř byly předměty, které mi vyrazily dech.

Staré fotografie mě. Přesněji – fotografie mě samotné, pořízené zblízka i z dálky, v různých letech našeho vztahu. Fotografie, o nichž jsem neměla tušení. Některé byly evidentně pořízené, když jsem byla venku na nákupech. Jiné, když jsem seděla v kavárně s přáteli.

A jedna – ta nejhorší – byla z doby, kdy jsme se ještě ani neznali.

Stál v rohu ložnice, držel v ruce moji fotografii z mého studentského období a hladil palcem její okraj, jako by to byl nějaký posvátný předmět.

Ve chvíli, kdy jsem začala ztrácet dech, promluvil.

Nahlas.

Do ticha místnosti.

„Vím, že se brzy vrátíš,“ řekl. „Jako vždycky. A tentokrát už budeš jen moje.“

Ztuhla jsem. Cítila jsem, jak se mi slunce nad hlavou náhle změnilo v led. Byla jsem tisíce kilometrů daleko, ale měla jsem pocit, jako by stál přímo u mě.

Pak z kapsy vytáhl ještě něco.

Byl to starý deník. Otevřel ho na stránce, která byla popsaná jeho písmem, ale ne mým jménem. Bylo tam jméno úplně jiné ženy. A pod ním desítky vět – popisy, sledování, detaily o jejím životě.

A na poslední stránce červeně zakroužkované slovo:

„Nedokončeno.“

Sledovala jsem ho, jak deník opatrně zavřel, pohladil jeho desky a položil ho zpět do truhličky. Potom vytáhl nový zápisník. Čistý. Nepopsaný. A na první stránku napsal moje jméno.

A pak další slova:

„Dokončím, co jsem tehdy nestihl.“

V tu chvíli jsem se neudržela a telefon mi téměř vypadl z ruky. V hlavě mi zněla jediná myšlenka: musím domů. Musím zjistit, co je to za člověka. Musím vědět, co plánuje.

Ale když jsem znovu zvedla pohled ke kameře, uviděla jsem, jak se můj manžel náhle otočil směrem k ní. Pomalým, plynulým pohybem. Jako by věděl, že se dívám.

Jako by věděl, že jsem právě na druhém konci světa.

Jeho pohled byl ledový, nehybný, až nepřirozeně klidný.

A pak udělal něco, co mi zastavilo srdce.

Usmál se.

A řekl do prázdné ložnice:

„Teď už víš.“