Oslava byla v plném proudu. V obýváku se mísila vůně teplých jídel s hlasitým smíchem příbuzných, kteří se po dlouhé době konečně sešli pod jednou střechou. Děti pobíhaly mezi stoly, strhávaly z ubrusů ubrousky, hrály si na honěnou a křičely jedno přes druhé. Dospělí seděli v kruhu a připíjeli si na zdraví rodiny, na nové začátky a na to, že i přes všechny překážky drží při sobě.

Matka, která zrovna stála u stolu s dortem, se rozhodla zachytit tento bezstarostný okamžik. Její syn, osmiletý chlapec s jasnýma očima a věčně rozcuchanými vlasy, právě smál se sestřenicí a v ruce držel malý autíčko, které dostal jako dárek.
„Synku, pojď si stoupnout vedle mě, vyfotíme se,“ řekla a natáhla ruku s telefonem.

Jenže v ten okamžik se stalo něco, co nikdo nemohl předvídat.

Telefon, který držela, zablikal. Obrazovka na vteřinu potemněla a pak se uprostřed objevil nový příchozí text. Nebyl to běžný spam, nebyla to reklama, ani pozvánka na sociální síť. Byl to krátký, chladný a přesně cílený vzkaz.

Matka instinktivně klikla, aniž by si to uvědomila. A když se obsah otevřel, její dech se zastavil uprostřed nádechu.

„Máš jen několik hodin. Podívej se na syna, dokud můžeš.“

Její oči se rozšířily. Srdce se jí stáhlo do bolestivého uzlu. Celé tělo ztuhlo tak prudce, že telefon málem upustila. Ruce se jí roztřásly a rty zbledly. Všechen šum kolem ní najednou ztichl – ne proto, že by oslavenkyně snížila hudbu, ale proto, že její mysl přestala registrovat vnější svět.

„Mami… co je tam?“ zeptal se chlapec, který si ihned všiml změny v jejím výrazu.
Jeho hlas byl nejdříve veselý, ale když viděl bledost jejích tváří, znejistěl.

Matka telefon okamžitě zamkla, jako by se snažila zabránit tomu, aby slova na displeji někdo další uviděl. Nervózní úsměv jí na okamžik přeběhl po obličeji, ale neměl nic společného s radostí.
„Nic, miláčku. Pojď sem,“ pokusila se zašeptat, i když hlas se jí třásl.

Chlapec udělal krok blíž, ale její oči se neustále stáčely k telefonu. V hlavě jí bušila jediná otázka: kdo to poslal a proč?

Zatímco rodina kolem ní dál nevědomě slavila, ona se pomalu posadila na židli, aby navenek vypadala klidně. Ale uvnitř ní se valila lavina. Vzkaz nebyl podepsaný. Nebylo tam číslo, jen anonymní oznámení z neznámého zdroje. A slova byla natolik konkrétní, že se nedala ignorovat.

Její myšlenky se okamžitě rozeběhly směrem, s nímž se nechtěla nikdy v životě potkat.
Měla nepřátele? Mohl někdo sledovat její rodinu? Nebo šlo o žert? I když věděla, že to byla nebezpečná možnost, nedokázala se přesvědčit, že jde o obyčejný výmysl.

Syn si sedl vedle ní a naklonil se k ní s dětskou upřímností.
„Jsi v pořádku?“
Ta otázka byla jednoduchá, ale bodla ji hlouběji než cokoliv jiného.

„Jsem,“ odpověděla po krátké pauze. „Jen jsem si vzpomněla na něco důležitého.“

Ale i když to řekla, sama tomu nevěřila.

Zatímco se rodina chystala rozkrojit dort, matka vstala, omluvila se a přešla na chodbu, kde konečně mohla zhluboka nadechnout. Otevřela znovu zprávu, jako by doufala, že se text nějak změnil, že šlo o chybu, glitch, nesmysl. Ale ne. Slova byla stejná, ještě děsivější než předtím.

„Máš jen několik hodin. Podívej se na syna, dokud můžeš.“

Tentokrát si všimla ještě jedné věci. Zpráva přišla přes aplikaci, kterou nikdy nepoužívala. Dokonce ani neinstalovala. Byla to služba, kterou neznala. A to znamenalo jediné – někdo se vloupal do jejího telefonu.

Vrátila se zpět do místnosti a pohledem zkontrolovala svého syna. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mu hrozilo nebezpečí. Smál se, krájel dort, mával příbuzným. Ale v jejím nitru se usadila nová, temná jistota: někdo je sleduje.

A pak přišel druhý vzkaz.

Telefon zavibroval tentokrát tiše, skoro nenápadně. Ale ona to ihned pocítila. Jako kdyby jí někdo položil ruku na rameno.

Otevřela ho.

„Podívej se na dveře.“

Otočila hlavu. A v tu chvíli jí srdce kleslo do žaludku.

Tam, mezi hosty, stál někdo, koho rozhodně nepozvala. A díval se přímo na ní.