Poslední týdny se můj život pomalu měnil v noční můru. Ráno jsem se budila s prázdnou hlavou, extrémní slabostí a naprostou únavou. Nešlo o normální spánek, ale o pocit, jako by mě někdo přes noc vypnul. Paměťové výpadky se prohlubovaly. Někdy jsem si ani nepamatovala, jak jsem se převlékla do noční košile nebo jak jsem si lehla do postele. Připisovala jsem to stresu z práce, ale jedna věc mě nutila o všem pochybovat.

Byl to čaj, který mi každý večer nosil manžel.

Tvrdil, že mi pomáhá „uvolnit se“, že je dobrý na nervy, že bych ho měla pít pravidelně. A pokaždé, když jsem ho vypila, se mé vědomí začalo pomalu rozpadat, jako by někdo utahoval knoflík se zvukem na rádiu, až zbylo jen ticho. Cítila jsem strach. Intuice mi říkala, že to není obyčejný bylinkový čaj.

A tak jsem se rozhodla pravdu zjistit sama.

Ten večer jsem si sedla na gauč, převzala hrneček s čajem a pousmála se na manžela. Pozoroval mě, jako by čekal, až se napiju. Když se otočil, nenápadně jsem čaj vylila do květináče. Poté jsem si přiložila prázdný hrnek ke rtům, aby viděl, že „piju“.

Po půl hodině jsem oznámila, že jsem unavená. Šel se mnou do ložnice, políbil mě na čelo a popřál dobrou noc. Počkal, dokud se můj dech nezklidnil, a pak se obrátil na svou stranu postele. Ležela jsem tam s očima zavřenýma, ale uvnitř mě spal jen strach.

Hodiny plynuly. Nic se nedělo. Přestala jsem věřit, že se něco stane. Už jsem se dokonce bála, že jsem paranoidní a že si sama vytvářím problémy, které neexistují.

Jenže kolem čtvrté ráno se můj manžel náhle otočil.

Ležel na boku a sledoval mě. Dlouho. Příliš dlouho. Jeho pohled byl zvláštní – ne něžný, známý a láskyplný, ale studený a soustředěný. Jako by byl u lůžka člověka, který nevnímá.

Pak se pomalu posadil, potichu vstal a odešel do koupelny.

Srdce mi bušilo tak silně, že jsem si byla jistá, že ho musí slyšet. Pět minut. Sedm minut. Deset minut. A potom se vrátil.

Pootevřela jsem oči jen natolik, aby mezi řasami vznikla sotva viditelná škvíra.

Na rukou měl černé gumové rukavice.

V ruce držel malé nůžky, ostré, kovové, jako ty, co se používají na stehy.

Přistoupil ke mně tiše, jako profesionál. A bez zaváhání mi rozstřihl přední část halenky. Každý tah nůžek byl přesný. Dýchala jsem pomalu, i když jsem cítila, jak se mi celé tělo chvěje děsem.

Když látka povolila, vzal svůj telefon a začal mě fotit. Jednu fotku za druhou. Z různých úhlů. Trpělivě. Pečlivě. Každá fotografie byla uložená s přesností člověka, který to nedělá poprvé.

Poté přešel k notebooku, který měl už nějakou dobu na nočním stolku. Posedával tam v noci často, ale nikdy jsem neviděla, co na něm dělá. Dnes poprvé jsem měla příležitost. Jeho tvář zůstala dokonale klidná, jako by právě vykonával běžnou administrativní práci. Přitom jeho prsty rychle ťukaly do klávesnice.

Chtěla jsem se zvednout, křičet, utéct – ale strach mě držel přikovanou k matraci. Věděla jsem, že pokud pozná, že jsem vzhůru, nestane se nic dobrého.

Po několika minutách notebook zavřel. Sundal rukavice. Naklonil se ke mně tak blízko, že jsem cítila jeho dech u ucha, a tiše zašeptal:

„Sladké sny, zlato.“

Pak si vzal bundu a odešel. Dveře ložnice se zavřely a o pár vteřin později jsem slyšela cvaknutí zámku. Zamkl mě zevnitř.

Teprve když bylo v domě ticho, prudce jsem se posadila. Hrudník se mi zvedal rychlým dechem, ruce se mi třásly a žaludek jsem měla stažený, jako bych spolkla kámen. Otevřela jsem notebook. Manžel ho sice zamykal heslem, ale během těch let jsem poznala jeho vzorce, jeho oblíbená slova, jeho nejjednodušší kombinace. Nebyl tak opatrný, jak si myslel.

Zadala jsem první možnost.

Heslo se otevřelo.

A uviděla jsem všechno.

Galerii fotografií. Desítky. Možná stovky.

Některé byly z minulých týdnů. Spala jsem na nich. Nebo jsem si to myslela. Byla jsem téměř nahá. Někde jsem byla upravena, jinde byla postel jinak posunutá. Každá noc byla zaznamenaná. Každý jeho „čaj“ znamenal jednu další fotografii.

A na liště prohlížeče byla otevřená další stránka.

Online fórum, které jsem nikdy neznala.

Příspěvek s názvem:
„Nový projekt: moje manželka, experiment číslo čtyři.“