Když byla mladá zdravotní sestra Lera vyhozena z nemocnice kvůli údajným ztraceným lékům, její život se zhroutil v jediném okamžiku. Na chodbách, kde se dříve nesl její smích, se nyní šeptaly pomluvy. Někdo ji obvinil, ale nikdo netušil kdo. Kolegové se od ní odvrátili s pohledy, které bolely ještě víc než samotná ztráta práce. Vedení nemocnice nečekalo na její vysvětlení. Nehodilo se jim to. Bylo jednodušší zbavit se problémové položky, než hledat pravdu.

A tak se Lera ocitla na ulici s jedním kufrem, několika bankovkami v kapse a jménem, které už neznamenalo nic. Když ji bytná vyhodila, ani se jí nepodívala do očí. Mělo to jediné vysvětlení: prohrála boj, který ani nezačal.

Ten den obvolala všechna zdravotnická zařízení ve městě. Odpověď byla vždy stejná. Politeální, chladná, definitivní. Nikdo nechce zaměstnat sestru s pošramocenou pověstí. Nikdo nechce problém.

A právě ve chvíli, kdy Lera seděla na svém kufru a snažila se přijmout fakt, že jedno obvinění dokáže zničit celý život, zazvonil telefon. Ženský hlas, cizí a formální, jí nabídl práci. Pečovatelka pro bohatého mladého muže, trvale upoutaného na invalidní vozík. Smlouva okamžitě, ubytování přímo v domě, vysoký plat.

Lera ani nechtěla vědět, jak dostali její číslo. Nabídla jí to šance, kterou nemohla odmítnout.

Když dorazila k sídlu, první, co ji zasáhlo, byl chlad. Ne jen fyzický. Atmosféra byla jako z domu, kde už dlouho nikdo nesnil, neplakal, nesmál se. Vysoké stropy, lesklá mramorová podlaha, dlouhé chodby bez jediného obrazu. Tři služebníci se pohybovali tiše, téměř neslyšně, jako by se vyhýbali vytváření jakéhokoli zvuku.

Mladý miliardář, Alexej, byl na první pohled přesným opakem toho, co si představovala. Mnohem mladší, než čekala. S přesnými rysy, dokonalým oblečením, nehybným výrazem. Usmál se jen koutkem rtů, a i to spíš ze zdvořilosti než z radosti. Jeho oči se však vyhýbaly všem, včetně jí. Služebnictvo přísně dbalo na to, aby byl obsluhován přesně, rychle, bez zbytečných doteků a otázek.

První dny proběhly klidně. Lera mu dávala léky, měřila tlak, kontrolovala jeho stav a snažila se pochopit rytmus domu. V noci ji rušil jen slabý zvuk větru, který se tříštil o obrovská okna. Služebníci se večer vytráceli do svých pokojů jako stíny a Lera měla pocit, že dům se kolem ní zvolna zavírá.

A pak začaly zvláštnosti.

Jednou zpozorovala, že Alexej se na invalidním vozíku posouvá jinak, než by měl. Jindy měla pocit, že slyší rychlé kroky v patře, i když podle služebnictva je on jediný, kdo nahoře bydlí. Jednou si všimla, že jeho ruce nejsou tak nehybné, jak tvrdil. Vteřinová drobnost, drobný pohyb, jemné zatnutí prstů – a pak znovu nic.

Ale dům měl svá vlastní tajemství.

Třetí noc uslyšela hlasité bouchnutí z chodby. Prudké, těžké, jako kdyby někdo shodil kufr nebo spadl na zem. Otevřela dveře a vyšla ven. Chodba byla temná a studená. Lampy svítily jen zčásti, jako by se některé z nich bály rozsvítit úplně. Když se podívala vlevo, spatřila pohyb. Rychlý, téměř zvířecí. Něco tmavého sebou mihlo v koutě.

Vydala se tím směrem a srdce jí bušilo tak silně, že sotva slyšela vlastní dech. Chodba ústila do malé servisní místnosti, kterou neznala. Dveře byly pootevřené. Zpod nich vycházelo světlo. A také zvuk. Tlumené šepoty, které se však náhle změnily v tiché, táhlé zasténání.

Lera strčila dveře a otevřela je dokořán.

A uvnitř uviděla něco, co jí způsobilo náhlý, ostrý závrat.

Uprostřed místnosti stál Alexej. Stál. Ne seděl. Jeho invalidní vozík byl opřený o zeď. A on před ním stál na vlastních nohou, zády k ní, napjatý, pevný, silný. Jako někdo, kdo trénoval celé týdny v naprostém utajení.

Zároveň s tím však spatřila něco jiného. Služebník klečel vedle něj, ruce svázané. A Alexej se nad ním skláněl s naprosto jiným výrazem, než jaký kdy ukázal před Lerinou tváří.

Něco šeptal. Něco, co znělo jako příkaz.

A pak se otočil.

Jeho oči se střetly s jejími.

A Lera pochopila, že vše, co jí řekli o něm, byla jen starostlivě vystavěná kulisa. Že nemoc, vozík, izolace, zaměstnanci bez emocí – to všechno bylo jen kousek větší, mnohem temnější pravdy.

A teprve v té chvíli si uvědomila, jakou obrovskou chybu udělala, když vstoupila do domu, ze kterého možná není žádný návrat.