Člověk by si myslel, že se v tichém podzimním odpoledni orámovaném horami nestane nic mimořádného. Přesně to jsme si mysleli, když jsme se s manželem vydali na dálnici, kde nikdy není moc provozu. Kolem prolétaly červeně zbarvené stromy, vzduch byl čistý a pravidelné dunění motoru působilo téměř sedativum. Všechno se zdálo být klidné jako vždy.
Pak se v dálce náhle objevilo něco neobvyklého. Brzdová světla aut před námi se okamžitě rozsvítila a obvyklou dynamiku náhle vystřídalo paralyzující ticho. Vozidla začala zpomalovat a v jednu chvíli se úplně zastavila. Nebylo to poprvé, co jsem viděla dopravní zácpu, ale na tomto úseku silnice to bylo prakticky nepředstavitelné.
Můj manžel se naklonil dopředu, aby se lépe podíval, co se děje.
Pravděpodobně nehoda, řekl tiše, ale hlas mu vibroval nejistotou. Nebyl žádný kouř, žádné trosky, žádná blikající světla. Stalo se něco jiného.
Minuty plynuly v tichu. Řidiči netrpělivě vystupovali z aut, někteří se začali hlasitě hádat, jiní se snažili fotit telefony. Stahli jsme okénka, abychom slyšeli, co se děje před námi. Ve vzduchu bylo cítit zvláštní napětí, jako by samotný les zadržoval dech.
Pak jsem je uviděl.
Z lesních stínů se vynořilo první zvíře, pak další a další. Byli to medvědi. Ne jeden ani dva, ale celá smečka. Nejdříve se objevilo jen pár velkých dospělých jedinců a pak se pomalu a opatrně vydala vpřed menší mláďata. Během chvilky bylo jasné, že se nejedná o ojedinělý incident: mezi stromy se pohybovaly desítky dalších zvířat, jako by se všichni najednou pohnuli na nějaký neviditelný signál.
Medvědi se nehrnuli, nevrčeli, neútočili na auta. Spíše se chovali, jako by ztratili orientaci. Pomalu, téměř důstojně, kráčeli po betonovém pásu, uhýbali vozidlům, jako by si nevšímali lidského chaosu, který kolem nich vybuchoval. Ignorovali zvuk klaksonů, nereagovali na křik a nerušil je záře reflektorů.
A já cítila jen jedno: něco není v pořádku.
Tohle nebylo přirozené. Divoká zvířata se k lidem takto málokdy přibližují, obzvlášť ne ve velkých skupinách. Ten pohled ve mně probudil prvotní strach, pocit, který je těžké vysvětlit. Jako by zvířata, která se vytrhla z lesa, nejen prchala, ale také se snažila poslat zprávu.
Můj manžel to cítil také.
„Chovají se velmi podivně,“ řekla jsem tiše. „Jako by před něčím utíkali.“
Obě strany dálnice zcela ztichly. Nikdo se nepohnul, všichni jen pozorovali zvířata. V jednu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám bát, nebo jich litovat. Medvědi nesli na ramenou tíhu hor, v jejich očích se odrážel zmatek, který je snadné rozpoznat i u lidí: panika, rozpad, dezorientace.
Pak přišla zpráva, nejdříve šeptaná, pak mezi lidmi stále hlasitější a hlasitější. Někdo, kdo stál výše ve frontě, stručně vyprávěl, co slyšel od policie. A ti, kteří to slyšeli od nich, to předali dál. Tak jsme se to dozvěděli.
Na druhé straně lesa vypukl obrovský požár. Plameny se nějakou dobu nepozorovaně šířily a vítr je náhle rozdmýchal, takže během několika minut byla většina medvědího biotopu pokryta horkým, ničivým ohněm. Prchající zvířata neměla jinou cestu než na dálnici, kde instinktivně běžela, aby unikla smrtící pasti.
Když jsem slyšel toto vysvětlení, něco se ve mně zlomilo. Všechny dílky skládačky zapadly na své místo. Strach v jejich očích, neorganizovaný pochod, toulající se mláďata, podráždění dospělých. Všechno pramenilo z jednoho zdroje: zkázy způsobené člověkem.
Den, který začal jako poklidná cesta, se náhle proměnil v příběh, na který nikdy nezapomenu. Dav uvízlý na dálnici byl nervózní, vyděšený a zmatený. Situace se netýkala nás. Byla to ona. Zvířat, jejichž domovy se náhle staly ničím.
Seděl jsem v autě a přemýšlel: jak často si myslíme, že máme situaci pod kontrolou? Pak přijde takový okamžik, kdy nám jediný lesní požár, jediné vyděšené stádo zvířat ukáže, jak křehká tato iluze je.