Její pohled se upřel na chlapcovu ruku. Byla to stejná rána, stejná slabá jizva na zápěstí, kterou Ethan utrpěl, když ve tři hodiny spadl z houpačky na zahradě.

„Jak se… jmenuješ?“ zašeptala. Její hlas se zachvěl jako přetržená struna klavíru.

„E… Elliot,“ odpověděl chlapec a váhavě ustoupil.

Ale Victoria to už věděla. Jeho oči nelhaly. Ten pohled, ta směs strachu a důvěry – bylo to přesně stejné jako Ethanovy, když ho viděla naposledy.

Padla na kolena do bláta, její drahé oblečení promočené, ale bylo jí to jedno. Natáhla ruku, ale chlapec se rozběhl. Auta troubila, světla explodovala a město se proměnilo v jeden velký hluk.

Od té chvíle pro Victorii přestalo všechno ostatní existovat. Už nebyla miliardářkou, už nebyla módní ikonou – jen matkou, která věděla, že její dítě žije.

Následujícího rána titulky zněly:
„Victoria Kane – žena, která v bezdomoveckém dítěti poznala svého vlastního syna?“

Ale pravda byla hlubší. Stopy Ethanova únosu tam vždycky byly – pohřbené, zmanipulované, vymazané. Ta jizva na chlapcově paži byla posledním dílkem skládačky celého spiknutí.

Victoria využila veškerý svůj vliv: bezpečnostní kamery, testy DNA, soukromé detektivy, cesty letadlem. Každá stopa vedla k čím dál temnějším místům – uzavřené nadace, nelegální adopce a dokonce i partner v její vlastní firmě.

O týden později, v odlehlém skladu, našla odpověď. Pravda rozbila nejen jejího syna, ale celý její život.

Chlapec, kterého léta oplakávala, byl ve skutečnosti Ethan – ale ne to samé dítě, které jí bylo odebráno. V průběhu let získal nové jméno, nové vzpomínky a novou rodinu. A teď, když se znovu setkali, si ji Ethan už nepamatoval.

Victoria tiše stála ve dveřích, zatímco chlapec odcházel se ženou za ním – tou, která mu byla léta „matkou“. Srdce jí lámalo. Ale věděla, že jednoho dne to chlapec pocítí: krev nikdy nezapomíná.

Protože každá rána, každá jizva, každá potlačená vzpomínka nese příběh – a ten příběh teprve začal…