Venku zuřila sněhová bouře, tak intenzivní, že nebylo možné rozlišit mezi nebem a zemí. Sníh padal v plachtách, vítr hučel a okenice chrastily. Anna seděla u kamen, četla si knihu a občas přikládala polena do ohně. Za takových večerů se zdálo, že se svět zastavil – jen praskání dřeva a závan větru.

Když se ozvalo zaklepání na dveře, trhla sebou. Klepání bylo tupé, naléhavé, jako by na něj někdo bušil pěstí a napínal poslední síly.

„Kdo je tam?“ křičela, aniž by se přiblížila.

Zpočátku ticho. Pak se zpoza dveří ozval chraplavý hlas:
„Promiňte… Jsem s dítětem. Auto je v příkopu… Nemáme kam jít.“

Anna zaváhala jen na vteřinu. Vždycky pomáhala lidem. V malé vesnici je to zvyk – nikdy neopouštět souseda v nouzi.

Pootevřela dveře a dovnitř vnikl chladný dech. Ve dveřích stál muž. Vysoký, širokoramenný, s šedivými spánky a tváří zkřivenou únavou. V náručí držel uzlík. Pod dekou bylo dítě.

„Proboha, pojďte dál,“ řekla Anna. „Zmrznete.“

Muž sotva přikývl. Vešel, opatrně zavřel dveře a posadil se ke sporáku s dítětem v náručí.

Noc při svíčkách

Anna postavila konvici a přinesla manželovi suché oblečení – starý svetr a vlněné ponožky. Host se tiše převlékl. Položila dítě na pohovku a přikryla ho dekou.

„Kde je jeho matka?“ zeptala se tiše.
„Ona… tu není,“ odpověděl stroze, aniž by vzhlédl.

Anna se na nic dalšího neptala. Věděla, že existují situace, do kterých se člověk nemůže zaplést.

Po dojedení večeře Anna přinesla další dříví. Muž tiše řekl:
„Děkuji. Jen málokdo by v takovou noc otevřel dveře cizímu člověku.“

„Ale no tak. Bůh mi řekl, abych neopouštěla ​​lidi na cestě,“ odpověděla.

Přikývl a pak položil dítě blíž k teplu. Oheň se mu jemně odrážel v očích a Anna si všimla zvláštního pohledu v jeho očích – hlubokého, unaveného, ​​jako by hleděla do nekonečna.

Posadila se na židli a poslouchala venku hučící vítr. Spánek ji přemohl.

Ráno

Anna se probudila do ticha. Sněžení přestalo a slunce prosvítalo oknem. Ale v domě byla zima.

U kamen nikdo nebyl. Deka, ve které dítě spalo, ležela prázdná na podlaze. Muž a dítě byli pryč.

Nejdřív si myslela, že prostě odešli. Dveře však byly zevnitř zamčené, závora stále na místě. Okna byla celá.

Anna vyběhla na verandu. Sníh kolem domu byl nedotčený. Žádné stopy, žádné otisky prstů, jen pár tmavých skvrn u prahu, jako zmrzlá krev.

Po zádech jí přeběhl mráz.

Vrátila se do domu a všimla si něčeho na stole. Staré fotografie, zažloutlé věkem. Byl na ní muž držící dítě. Stejný úsměv. Stejné oči. Stejný tvar rtů.

Pod fotografií byl úhledný popisek:
„Zahynul při dopravní nehodě 3. ledna 1989.“

Anna se posadila. Ruce se jí třásly. Někdo tam fotografii zjevně právě položil – byla suchá a čistá, jako by ji právě vytáhl z obálky.

Další noc

Anna se snažila přesvědčit sama sebe, že je to všechno jen náhoda. Ta únava a sněhová bouře jí mohly zmást paměť. Ale když přišla další noc, uslyšela dětský pláč.

Nejdřív tiše, pak hlasitěji. Vyskočila a popadla svíčku. Pláč vycházel z pokoje, kde dítě spalo.

Otevřela dveře a ztuhla.

Deka ležela na podlaze. Nesla malý otisk, jako by v něm někdo právě ležel. Vzduch byl plný vosku a spáleniny. U kamen byly vidět otisky mokrých bot.

A najednou se ozvalo šepot:
„Děkuji… že jste nás nevyhodili…“

Svíčka zhasla. Dům se ponořil do tmy. A vítr znovu zafoukl oknem.