Déšť se toho dne zdál nekonečný. Padal těžce, s neúprosným rytmem, jako by i nebe plakalo. Hřbitov byl zahalen do šedé mlhy a z dálky bylo slyšet jen tlumené zvuky dešťových kapek narážejících na plechové střechy aut. Lidé stáli pod černými deštníky, mlčky, se sklopenými hlavami. Nikdo nemluvil. Jen vítr občas zvedl černý závoj matky zesnulého a odhalil její tvář – bledou, strhanou bolestí, ale pevnou.

Její syn, mladý policista, zemřel při zásahu. Podle oficiální zprávy šlo o tragickou chybu. Jeho kolega, tehdy služebně starší, vystřelil v panice a zasáhl ho. Smrt byla okamžitá. Přesto soud rozhodl, že šlo o nedbalost – a poslal muže do vězení na sedm let.

Celé město ten případ sledovalo. Všichni měli svůj názor: jedni říkali, že to byla nešťastná náhoda, druzí, že spravedlnost musí být vykonána. Ale dnes, v den pohřbu, nikdo nemluvil o vině ani nevině. Všichni jen stáli u hrobu mladého policisty, jehož život skončil příliš brzy.

A pak se v dálce ozval zvuk motorů. Pomalu, jako v pomalém filmu, přijížděla dvě policejní auta. Lidé se otočili. Když první zastavilo u brány, z něj vystoupili čtyři ozbrojení policisté. Mezi nimi muž v oranžové vězeňské uniformě, s pouty na rukou. Měl skloněnou hlavu, ramena stažená, oči prázdné.

Dav ztuhl.
„To je on…“ zašeptala jedna z žen.
„Ten, kvůli kterému zemřel,“ dodal někdo vzadu.

Vězeň pomalu kráčel blátem k rakvi. Každý krok zněl jako vzdálený výstřel. Když došel až k ní, zůstal stát. Pak poklekl, i když mu v blátě klouzaly boty, a chvíli mlčel. A nakonec zašeptal:
„Odpusť mi, bratře. Každou noc slyším tvůj hlas. Každé ráno se probouzím s pocitem, že bych měl být na tvém místě. Nechtěl jsem ti ublížit. Kdybych mohl vrátit čas, vzal bych tu kulku sám.“

Jeho hlas se zlomil. Déšť mu stékal po tváři, kapky mísil s prachem a slzami. Z davu se ozval tlumený výkřik, někdo plakal, někdo jen kroutil hlavou. Rodina zesnulého se na něj dívala s nenávistí, s bolestí, s hněvem, který se hromadil týdny. A přesto nikdo nic neřekl. Policie stála připravena, kdyby se někdo pokusil přistoupit blíž.

A pak se stalo něco, co nikdo nečekal.

Matka zesnulého, drobná žena v černém kabátě, udělala krok dopředu. Pomalu, s tváří, která neprozrazovala, co má v úmyslu. Zastavila se přímo u něj. Všichni kolem zatajili dech. Čekali, že ho udeří. Že na něj vykřičí svůj hněv. Že mu řekne, že zabil jejího syna.

Místo toho se k němu sklonila a položila mu ruku na rameno.

„Vstaň,“ řekla tiše.

Muž zvedl hlavu, v očích měl zmatek. Nechápal.
„Proč…?“
„Protože můj syn by ti odpustil,“ řekla žena. Její hlas byl klidný, ale pevný. „Byli jste parťáci. Důvěřoval ti. A vím, že by nechtěl, abys nesl tuhle vinu celý život.“

Všichni oněměli. Bylo slyšet jen déšť a vzdálený zvuk sirén. Policista, který klečel, zavřel oči a zlomil se. Rozplakal se jako dítě, zatímco ona ho objala. Krátce, pevně, bez zbytečných slov.

Lidé kolem plakali. Někteří se odvrátili, jiní jen mlčky sledovali scénu, kterou si budou pamatovat celý život.

Když ho záchranáři odvedli zpět do auta, matka zesnulého stála dál u hrobu. Nepřestala plakat, ale v jejích očích už nebyla jen bolest – byla tam i úleva. Jakoby těžké břemeno, které nesla, konečně spadlo.

„Můj syn byl policista,“ řekla potichu jedné z žen, která stála vedle ní. „A učil mě, že spravedlnost bez milosti není spravedlnost.“