Bydlím sama. Malý dům na okraji města, kde sousedi mizí za ploty a ticho je někdy tak hutné, že slyším vlastní myšlenky. Nikdy bych nevěřila, že stáří může být tak osamělé – a tak děsivé.
Všechno to začalo nenápadně. Jednoho dne jsem si všimla, že mi chybí pár ponožek. Další den jsem nemohla najít gumičku do vlasů, a pak zmizely i malé stříbrné náušnice po mamince. Říkala jsem si, že jsem je jistě někam založila, zapomněla, možná spadly za skříň. Ale s každým dnem ten neklid ve mně sílil.

Začaly mizet peníze. Ne hned celé obálky, jen pár bankovek – dvě stě, pět set, někdy tisíc. Přitom jsem věděla přesně, kolik mám v peněžence. Na důchodě si člověk hlídá každou korunu. A přesto se to dělo znovu a znovu.

Když jsem se jednou ráno probudila a na nočním stolku nenašla náhrdelník, který jsem si večer sundala, pocítila jsem opravdový strach. Nešlo už o zapomnětlivost. Někdo tu byl. Někdo, kdo se pohyboval v mém domě, zatímco jsem spala.

Noci se změnily v muka. Každé zašustění, každý stín na stěně mě probouzel. Někdy jsem měla pocit, že mě někdo sleduje – ale pokaždé, když jsem rozsvítila, byla jsem v pokoji sama. Na chvíli jsem začala pochybovat o svém rozumu. Možná je to jen samota, říkala jsem si. Možná mi už stáří leze na mozek. Ale pak jsem si uvědomila: žádné halucinace mi nevezmou peníze z peněženky.

Rozhodla jsem se, že musím zjistit pravdu. Koupila jsem malou kameru, takovou, jakou používají lidé na hlídání domácích mazlíčků. Nastavila jsem ji na noční režim, položila na polici proti posteli a zapnula nahrávání. Večer jsem zhasla světla, lehla si do postele a zadržela dech.

Spánek nepřicházel. Hodiny na zdi tikaly tak hlasitě, že mi připadalo, že mi tlučou přímo do lebky. Nakonec jsem přece jen usnula – krátce, neklidně, s pocitem, že někde poblíž se děje něco, co nesmím vidět.

Ráno jsem se probudila, ruce se mi třásly, když jsem zapínala kameru. Na obrazovce jsem viděla sebe – jak spím, jak se obracím, jak světlo měsíce klouže po záclonách. A pak, kolem druhé ráno, se na záznamu pohnulo něco tmavého. Z rohu místnosti se zvedl stín. Pomalu, tiše, jako kdyby klouzal po podlaze.

V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Stín se přiblížil k mé posteli. Chvíli stál u nočního stolku – a pak jsem ho uviděla jasněji. Nebyl to duch. Nebyl to cizinec. Byl to někdo, koho jsem znala.

Na obrazovce se objevila tvář mé sousedky. Ta milá, stará paní, která mi každý týden nosila koláče, která mi nabízela pomoc se zahradou a vždy se usmívala, jako by ji nic netížilo. V nahrávce otevřela šuplík, vytáhla peníze, rozhlédla se a tiše odešla stejnými dveřmi, kterými vcházívala, když mě navštěvovala.

Zůstala jsem zírat na monitor v šoku. Těžko se popisuje ten pocit – směs zklamání, hrůzy a lítosti. Proč? Proč to dělala? Neměla přece nouzi. Děti jí posílaly peníze, měla vnoučata, o kterých mi často vyprávěla. Jak mohla každý den přicházet do mého domu s úsměvem, a přitom mi krást?

Když jsem ten den šla k ní zazvonit, nedokázala jsem promluvit. Jen jsem jí podala záznam z kamery. Neřekla ani slovo. Dlouho se dívala do země a pak se rozplakala. Přiznala se. Řekla, že to začalo jako malá slabost – že si jednou vzala pár drobných, když potřebovala koupit léky, a pak už nedokázala přestat. Že věřila, že si toho nikdy nevšimnu.

Nikdy jsem ji neudala. Možná jsem měla, ale nemohla jsem. Viděla jsem v ní zlomeného člověka, který se styděl víc, než bych kdy mohla chtít. Přesto jsem od té noci už nikdy pořádně nespala. Dům, který býval mým útočištěm, se proměnil v místo, kde jsem se bála i ticha.

Dnes už kameru nepotřebuji. Naučila jsem se zamykat všechny dveře, i když vím, že opravdové nebezpečí někdy nepřichází zvenčí, ale z míst, odkud to nejméně čekáme. A pokaždé, když slyším, jak někdo zaklepe na dveře, dřív než odpovím, podívám se na obrazovku monitoru. Jen pro jistotu.