Když jdete na nákup, čekáte rutinu. Regály, nákupní vozíky, rychlá platba a návrat domů. Ani ve snu by mě nenapadlo, že jedna taková obyčejná návštěva obchodu skončí událostí, která se mi zaryje do paměti na dlouhé roky.

Po hodině strávené mezi regály jsem vyšel ven na parkoviště s plnými taškami. Slunce pomalu zapadalo a lidé kolem se rozcházeli do svých aut. Všechno působilo obyčejně, až do okamžiku, kdy jsem uviděl své auto. Kapota byla promáčknutá, kov zdeformovaný, jako by do něj někdo opakovaně udeřil těžkým předmětem. Srdce se mi sevřelo a první myšlenka byla prostá: vandalové, možná děti, nebo nehoda. Jenže tvar a hloubka promáčklin naznačovaly něco jiného.

Zatímco kolem mne lidé nakládali své nákupy, já stál v němém šoku. Nikdo si ničeho nevšiml, nikdo nic neviděl. V tom jsem si vzpomněl na palubní kameru, která tiše nahrávala vše, co se dělo kolem auta.

Nasedl jsem dovnitř, zapnul obrazovku a přetočil záznam zpět. Prvních několik minut bylo naprosto klidných – lidé tlačili vozíky, auta odjížděla a přijížděla, vítr pohyboval listím. A pak se objevil on.

Na obrazovce se zjevil muž oblečený celý v černém. Mikina s kapucí staženou hluboko do čela, tmavé brýle, ruce v kapsách. Stál pár metrů od auta a nehýbal se. Prostě tam stál a díval se přímo na kapotu. Minutu. Dvě. Nepohnul se, ani nehnul hlavou. To ticho a nehybnost působily mnohem hrozivěji než jakýkoli okamžitý útok.

A pak se dal do pohybu. Udělal několik pomalých kroků, zastavil se těsně před autem a prudce udeřil pěstí do kapoty. Kov zaduněl. A pak znovu. A znovu. Rány byly šíleně silné – jako by útočil na něco víc než jen na kus železa. V jeho gestu byla nenávist, neovladatelný vztek.

Jenže to nebylo to nejhorší. Po sérii brutálních úderů muž ustoupil o krok, opřel se dlaněmi o kapotu a sklonil hlavu. Kamera zachytila, jak jeho ramena nepravidelně škubají – vypadalo to, jako by dýchal rychle a přerývaně, nebo jako by se potýkal s něčím, co v něm vřelo. A pak udělal něco, co mrazí dodnes.

Z kapsy vytáhl předmět, který na první pohled vypadal jako nůž. Ne dlouhý, spíše ostrý nástroj. Přiložil ho k povrchu auta a začal ryt do kapoty jakési symboly. Pomalu, trpělivě, jako by prováděl dávno připravený rituál. Kov skřípal, škrábance se rýsovaly a kamera jasně ukazovala podivné znaky – kruhy, čáry, jakési ornamenty, které nedávaly smysl.

Zůstal jsem zírat na obrazovku s pocitem, že sleduji něco, co se nemělo nikdy odehrát. Nebylo to obyčejné vandalství. Ten člověk nevypadal jako opilec nebo obyčejný chuligán. Jeho chování působilo až znepokojivě cíleně, jako by šlo o něco osobního.

A pak zmizel. Stejně tiše, jak se objevil. Odstoupil, pohlédl naposledy na kapotu a odkráčel pryč mimo dosah kamery.

Seděl jsem v autě, ruce se mi třásly, nevěděl jsem, co mám dělat. Volat policii? Ukázat jim záznam? Nebo si jen říct, že to byla náhoda, šílenec, kterého už nikdy neuvidím? Jenže ty znaky, hluboce vyryté do kovu, mi připomínaly, že to nebyl obyčejný útok.

Zvláštní na tom všem bylo i to, že nikdo z kolemjdoucích si ničeho nevšiml. Parkoviště bylo plné lidí, a přesto nikdo nezareagoval. Jak je možné, že nikdo neviděl muže, který mlátil do auta a ryje do něj podivné značky? Nebo viděli – a raději odvrátili zrak?

Od té chvíle mám zvláštní pocit, pokaždé když usedám za volant. Jako by ten muž, jeho chladný pohled skrývající se za tmavými brýlemi, byl stále někde nablízku. Nevím, zda se vrátí, zda měl nějaký konkrétní důvod, proč si vybral právě moje auto, nebo jestli šlo jen o náhodnou oběť. Ale jedno je jisté – ten okamžik se mi vryl do paměti stejně hluboko, jako on vryl své symboly do kovu.

A možná právě to je na celé události nejděsivější – že se to stalo na obyčejném parkovišti, mezi lidmi, v běžný den. A že nikdo nezasáhl.