Před svatbou v domě mého budoucího manžela panovala zvláštní atmosféra. Všichni se smáli, tančili, připravovali slavnostní stůl a rozdávali rady, jak má vypadat dokonalé manželství. Jen jedna osoba zůstávala stranou – jeho babička. Drobná, shrbená žena s očima, které působily neobyčejně ostře, jako by viděly víc než ostatní. Když jsem procházela kolem, zavolala si mě k sobě a beze slova mi podala malou skleněnou lahvičku se zelenou tekutinou. Její hlas byl tichý, skoro šepot:

— Vypij to v noci. Jinak tě štěstí nikdy nečeká.

Zasmála jsem se, myslela jsem si, že jde o starou pověru, možná o nějaký rodinný zvyk. Ale když jsem se jí podívala do očí, úsměv mi zmrznul na rtech. Nebyl v nich žert, jen varování.

Svatba proběhla bezchybně. Všechno bylo tak, jak jsme si přáli – hudba, tanec, smích, radost hostů. Už jsem úplně zapomněla na podivný dar, když jsem ho znovu uviděla v noci na stolku vedle postele. Víčko bylo pootevřené a uvnitř se tekutina lehce vlnila, jako by byla živá.

Neodolala jsem. Udělala jsem jen jediný malý doušek. Tekutina chutnala podivně – hořká, těžká, s kovovým podtónem. V tu chvíli se mi zatmělo před očima, začalo mi hučet v hlavě a cítila jsem, jak se mi celé tělo třese. Když jsem oči znovu otevřela, místnost kolem mě se změnila.

Stěny se zdály měkké, stíny se pohybovaly a z temných rohů vystoupily postavy. Zůstala jsem stát, paralyzovaná strachem. Byly to tváře, které jsem už někde viděla – na zažloutlých fotografiích rodiny mého muže. Dávno mrtví příbuzní, jejich oči se dívaly přímo na mě. Mlčeli, ale jejich pohled byl těžší než tisíc slov.

Další den bylo všechno normální. Nikdo si ničeho nevšiml. Jen já jsem cítila, že něco uvnitř mě se změnilo. V noci se to opakovalo: šepoty, kroky, stíny, které nebyly skutečné. Snažila jsem se o tom mluvit s manželem, ale on jen mávl rukou. „Jsi unavená, nervy,“ řekl. A já zůstala se svým tajemstvím sama.

Brzy jsem se dozvěděla, že jeho babička měla mezi lidmi pověst ženy, která chrání rod a udržuje spojení s předky. Někteří ji nazývali čarodějnicí, jiní léčitelkou. Všichni se jí ale báli. A teď jsem pochopila proč. Ten, kdo přijme její dar, se stane součástí něčeho, co nelze odmítnout.

Od té noci uplynulo několik měsíců. Navenek jsem obyčejná manželka, chodím do práce, účastním se rodinných oslav. Ale uvnitř žiju jiný život. V noci vidím tváře, slyším kroky, cítím chladný dech na šíji. A pokaždé, když se probudím, lahvička stojí na stolku, plná a zavřená, jako bych ji nikdy neotevřela.

Život se rozdělil na „předtím“ a „potom“. Už vím, že nejde jen o pověru. Dar jsem přijala a není cesty zpět. Babička se na mě dívá s podivným klidem, jako by věděla, že jsem udělala to, co muselo být vykonáno. Manžel nic netuší a možná nikdy nepochopí, proč se někdy probouzím s křikem nebo proč se dívám do zrcadla déle, než je obvyklé. Protože v odraze někdy vidím někoho, kdo tam nestojí.

Tajemství zelené lahvičky žije se mnou. A čím déle ubíhá čas, tím jasněji chápu, že příběh tímto neskončil. Naopak – teprve začíná.