Když Mariana vystoupila z auta před luxusním sídlem Ricarda Navarra, cítila, jak se jí chvějí ruce. Vzduch byl těžký a dům působil spíše jako památník než domov. Šedé kamenné stěny, obrovská okna, v nichž se odráželo mdlé světlo, a žádný pohyb. Jen dokonalá, znepokojivá nehybnost.

Zahradní cesta byla posetá listím, jako by se tu už dávno nikdo neprošel. Když zazvonila, dveře se otevřely s pomalým, táhlým skřípnutím. Uvnitř ji obklopilo ticho, které bylo až příliš hluboké. Služebné prošly kolem ní bez jediného pohledu, s výrazem lidí, kteří už dávno zapomněli, co je to zvědavost.

Pak se objevil on – Ricardo Navarre.
Vysoký muž v dokonale padnoucím obleku, s pohledem chladným jako mramor. Mluvil tiše, ale jeho hlas zněl tak, že člověk měl pocit, že ho poslouchá celý dům.
„Tady je vaše nová chůva,“ řekl prostě, aniž by se usmál.

Vedle něj stála dvě děti – Emiliano a Sofia. Osmiletá dvojčata s identickými rysy a prázdnými pohledy. Dívka držela v ruce rozbitou panenku, chlapec měl v kapse malý notýsek, do kterého si cosi kreslil. Mariana se pokusila o úsměv.
„Co byste chtěli k večeři?“ zeptala se tiše.
Odpovědí bylo jen ticho. Nakonec chlapec, aniž by zvedl oči, zašeptal: „Nic.“

To slovo se v domě rozlehlo, jako když se zavírají těžké dveře.

Ricardo ji provedl sídlem. Ukázal jí jídelnu s dlouhým stolem, na kterém neležel ani jeden talíř. Obývací pokoj bez jediné známky života, jen s lesklým pianem pokrytým prachem. Zahradu, kde se válely dětské hračky, rezavé a zapomenuté.
Na stěnách visely portréty: Ricardo, děti a žena s jemným úsměvem – Lucia, jejich matka. Ta, která podle všeho zemřela.

„Nehovoříme o ní,“ řekl Ricardo, když si Mariana všimla fotografie. Jeho hlas byl pevný, konečný. A přesto v něm zaznělo cosi zlomeného.

První dny byly pro Marianu těžké. Děti se jí vyhýbaly, mluvily spolu šeptem, a když vešla do pokoje, umlkly. Dům byl obrovský, ale každý krok v něm zněl jako ozvěna. V noci slyšela šustění, tlumené kroky a někdy i dětský smích – krátký, ztracený, až bolestně skutečný.

Jednoho večera, když se snažila přimět Sofii k jídlu, vešla do kuchyně a uviděla kuchařku Chayo. Byla to starší žena s pevným výrazem a pohyby, které působily jako mechanický rituál. Když se jí Mariana zeptala, co mají děti rády, Chayo se na okamžik zastavila.
„Mívaly rády banánovou rýži,“ odpověděla pomalu. „Když tu byla jejich matka.“

„A teď?“ zeptala se Mariana.
„Teď nemají rády nic,“ odpověděla Chayo a sklopila oči.

Tehdy si Mariana uvědomila, že přijala víc než jen práci chůvy. Přijala úkol – přinést do tohoto domu něco, co z něj dávno zmizelo: život.

Dalšího dne se rozhodla změnit pravidla. Otevřela okna, pustila dovnitř světlo a vzala děti ven do zahrady. Nejprve se jen dívaly, jako by nevěřily, že smí dýchat čerstvý vzduch. Potom Sofia zvedla z prachu zapomenutý míč a opatrně ho kopla k bratrovi.
Bylo to poprvé, kdy Mariana slyšela jejich smích.

Ten okamžik trval jen krátce.
Ricardo je z dálky pozoroval z okna pracovny. Když se jejich pohledy setkaly, jeho výraz se ani nehnul. Jen pomalu zavřel záclony.

Té noci Mariana uslyšela z dětského pokoje hlasy. Dívčí šeptání a pak něco, co znělo jako ženský smích. Otevřela dveře – ale děti spaly. Na stolku ležela otevřená fotografie Lucie. A v jejím rohu bylo napsáno dětskou rukou:
„Maminka je tady.“

Mariana se zachvěla. Od té chvíle začala chápat, že v tom domě se něco děje. Ticho, které ji obklopovalo od prvního dne, nebylo obyčejné. Nebylo prázdné – bylo naplněné přítomností někoho, kdo se odmítal vzdát.

Když se pokusila s Ricardem o tom promluvit, přerušil ji.
„Neotvírejte to, co je zavřené,“ řekl chladně. „Dům má svá pravidla.“

Ale Mariana cítila, že právě ona má být tím, kdo ta pravidla poruší.

Až později, v den, kdy se dveře pracovny samy otevřely a z regálu spadla stará dětská kresba s podpisem Maminka, tatínek, já a Sofie, pochopila, že Lucia možná nikdy skutečně neodešla.
A že to, co se skrývá v tichu domu Navarra, může změnit život všech, kdo se odváží naslouchat.