V Sally’s Diner bylo ráno jako každé jiné. Vůně čerstvé kávy se mísila se zvukem cinkajících vidliček, rádio tiše hrálo starý rock’n’roll a servírka Sally, žena s věčným úsměvem a drsným hlasem, roznášela palačinky.
U rohového stolu sedělo osm motorkářů. Byli hluční, pokrytí tetováním, v kožených bundách, a přesto se tu stali pravidelnými hosty. Místní už dávno pochopili, že pod jejich drsnou slupkou se skrývá víc dobroty, než by kdo čekal. Každé ráno nechávali spropitné, které by vystačilo na celý denní oběd pro kuchaře i servírku.

Ten den se všechno změnilo.

Zvonek nad dveřmi zazvonil – a pak se otevřely dveře tak prudce, že se všichni otočili.
Na prahu stála malá holčička. Mohlo jí být sedm, možná osm let. Vlasy měla rozcuchané, šaty potrhané a nohy bosé. Z její tváře stékaly slzy smíchané s prachem a deštěm.
V první chvíli nikdo nevěděl, co se děje. Jen tiše lapali po dechu.

Dívka ale nešla k servírce, nešla ani ke dveřím zpět. Místo toho běžela přímo k motorkářům.
„Prosím vás… pomozte mi!“ vykřikla. „On bije moji mámu!“

V tu chvíli se v jídelně rozhostilo absolutní ticho. Slyšet bylo jen tikání starých hodin a vzdálené praskání rádia.
Mason Cole, mohutný muž s jizvou přes tvář a pohledem, který by dokázal zastavit bouřku, se zvedl od stolu. Jeho společníci – Chase, Rider, Duke a ostatní – se postavili beze slova. Dívka se k Masonovi přitiskla a pevně se chytila jeho kožené vesty.

„Kde?“ zeptal se tiše, až hrozivě klidně.
„Na parkovišti,“ vzlykla. „Je tam máma. On ji zase našel… její bývalý.“

Sally už sahala po telefonu, ale Mason jen krátce kývl hlavou. Všechno kolem se zpomalilo. Sluneční světlo pronikalo skrz okno a na skle bylo vidět mužskou siluetu, vysokou a neklidnou.

Motorkáři se pohnuli. Osm mužů, osm těžkých kroků, osm motorů s nápisem Steel Brothers. Když otevřeli dveře, bylo to, jako by se ven vyvalila vlna hněvu a odhodlání.
Na parkovišti stál muž s rukou zdviženou proti ženě, která se krčila u auta. Její tvář byla zbitá a ruce se třásly. Dívka za Masonem vykřikla: „To je on!“

Nikdo nic neřekl. Mason vykročil.
„Hej,“ pronesl hlubokým hlasem. „Tady to končí.“

Muž se zasmál a udělal krok vpřed. Jenže než stačil cokoli říct, Rider se pohnul. Jediným pohybem mu vyrazil ruku z úchopu a srazil ho k zemi. Duke mu vzal klíče od auta, zatímco Mason se sklonil a zvedl ženu.

„Už ti nikdy neublíží,“ řekl tiše.

Sally mezitím stála ve dveřích a volala policii. Když hlídka dorazila, našla na parkovišti muže, který se krčil u země, a kolem něj osm motorkářů stojících jako zeď. Dívka seděla v náručí své matky a poprvé po dlouhé době se usmívala.

Policista, který přijel, znal Masona z minulosti. Věděl, že kdysi vedl gang, který si nebral servítky. Ale tentokrát jen přikývl.
„Udělali jste správnou věc,“ řekl.

Motorkáři nečekali na poděkování. Nastartovali motorky, které zaburácely jako hrom, a jeden po druhém odjeli. Jen Mason se naposledy otočil. Dívka mu zamávala a on jen lehce kývl.

Ten příběh se šířil po městě jako oheň. Nikdo nevěděl, kdo ti muži přesně byli, odkud přijeli nebo kam zmizeli. Ale každý věděl, že když bylo nejhůř, zastavili se právě ti, od kterých by to nikdo nečekal.

A Sally’s Diner od toho dne už nikdy nebyl obyčejný podnik. Na zdi, vedle staré fotografie Elvise, přibyla nová – černobílá snímka malého děvčátka a osmi mužů v kožených bundách. A pod ní nápis, který Sally nechala vyrobit sama:

„Někdy hrdinové nepřicházejí v uniformě. Někdy přijedou na motorce.“