Byl to chladný, tichý podzimní den. Vzduch voněl spadaným listím a prachem, který se vznášel v našem starém rodném domě. Když jsem otevřela dveře do maminčina pokoje, ucítila jsem směs levandule a starého dřeva – vůni, která mě okamžitě přenesla do dětství. Maminka zemřela před pár dny. Po pohřbu jsme s bratry přišli, abychom uklidili a rozdělili její věci.

Bylo to smutné, ale také zvláštně tiché. Nikdo moc nemluvil. Každý se ponořil do vlastních myšlenek. Procházeli jsme její starý šatník, skříň a truhlu u postele. Všude drobnosti – staré pohlednice, fotografie, pár knih. A pak jsme ji uviděli. Na horní polici skříně ležely tři stejné, ručně šité deky. Silné, těžké, pečlivě složené.

„Podívej se na to,“ ušklíbl se starší bratr. „Tyhle hadry? To jsou jen staré cáry. Vypadá to, že je šila snad ještě před naším narozením.“
„Můžeme je vyhodit,“ přidal se druhý. „Nemá smysl je nechávat. Akorát zapráší dům.“

Nevím proč, ale něco ve mně se vzepřelo. „Nechte je být,“ řekla jsem klidně. „Vezmu si je já. Jsou to jen tři deky, zabrat mi nebudou.“

Bratři pokrčili rameny. Bylo jim to jedno. Já je složila a odnesla do auta. Ten den jsem cítila, že jsem si s sebou domů nevzala jen kus látky, ale i kus mámy.

Večer, když dcera spala, jsem se rozhodla deky vyprat. Byly těžké a napuštěné zvláštní vůní – směsí levandule, mýdla a prachu. Když jsem zatřásla první dekou, ozval se z ní tlumený kovový zvuk. Nejdřív jsem si myslela, že jsem něco upustila, ale když jsem ji zvedla, cosi z ní skutečně vypadlo. Na zem dopadl malý železný klíček, starý a zrezivělý.

Zarazila jsem se. Klíček měl drobné číslo vyryté na rukojeti – 7B. Neměla jsem tušení, co to znamená. Zvědavost mi však nedala. Prohmatala jsem všechny švy a cítila, že uvnitř deky je něco všitého. Opatrně jsem ji rozpárala – a z hrubé látky vypadl svazek papírů.

Byly to bankovní dokumenty, staré účtenky a několik složenek. Ale mezi nimi jsem našla obálku se zažloutlým dopisem. Písmo bylo maminčino.

„Pokud tohle čteš, znamená to, že už nejsem mezi vámi. Chtěla jsem vám to říct, ale nikdy jsem nenašla odvahu. Tyto tři deky jsem šila v době, kdy byl váš otec nemocný. Bylo to těžké období, a abych vás uživila, dělala jsem pro bohatou rodinu. Jednou mi paní, u které jsem pracovala, dala něco, co prý nemohla mít doma – schránku v bance s cennostmi. Řekla mi, že když se něco stane, ať je jednou předám svým dětem. Klíč je v dece číslo jedna. A číslo schránky… 7B.“

Seděla jsem dlouho beze slova. V ruce jsem svírala klíček, který jsem právě našla. Všechny tři deky byly ručně sešité a těžké – bylo možné, že každá z nich skrývá něco dalšího. A skutečně – v druhé dece byl obálkový balíček se starými fotografiemi mámy a muže, kterého jsem nepoznávala. V třetí bylo malé plátěné pouzdro s nápisem Bank of Prague.

Druhý den jsem šla do banky. Úředník chvíli váhal, než klíček zkusil do schránky číslo 7B. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že se ozývá po celé hale. A pak to cvaklo. Dvířka se otevřela.

Uvnitř byla malá dřevěná truhlička, obtočená stuhou. Když ji otevřel, zatajila jsem dech. Ležely v ní staré šperky, několik mincí a obálka se jménem mé matky. V ní stálo:

„Pro Janu Novotnou, nejčestnější ženu, jakou jsem kdy poznala. Tyto věci patří jí – zachránila můj život a mé dítě, když jsme utíkali z města. Nechtěla si vzít ani halíř, proto jí to předávám tímto způsobem.“

Oči se mi zalily slzami. Máma nikdy nemluvila o žádné z těchto událostech. Celý život žila skromně, pracovala v továrně a nikdy si nestěžovala. A přesto nosila s sebou tajemství, které svědčilo o její odvaze a dobrotě.

Když jsem se vrátila domů, moje dcera si hrála s jednou z dek. „Tati,“ řekla a ukázala na ni, „podívej, ta deka se hýbe.“
Podíval jsem se – a srdce mi poskočilo. Mezi záhyby látky se krčila malá kočička, kterou musela matka kdysi zachránit, a teď zůstala i s mládětem v našem domě.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že ty deky nebyly obyčejné – nesly v sobě všechno, co matka byla. Teplo, lásku, odvahu i tichou sílu, s níž celý život chránila svou rodinu.

A pokaždé, když se na podzim ochladí, vytahuji jednu z nich, zabalím do ní svou dceru a říkám jí, že v každém stehu je kus srdce její babičky.