Déšť bičoval ulice, vítr rval větve ze stromů a šedá obloha se zdála být nekonečná. Mezi kapkami, které dopadaly na rozbahněnou cestu, se sotva držel na nohou malý chlapec. Jeho šaty byly promočené, vlasy přilepené k čelu a boty už dávno ztratily tvar. Každý krok byl bolestivý, každý nádech doprovázen chvěním. Klepal na dveře domů, jeden po druhém, ale všude ho čekalo totéž – nezájem, křik nebo ticho.

„Jděte pryč!“ ozvalo se z jednoho domu. „Nemáme nic pro tuláky!“ zakřičela žena z jiného.
Chlapec se snažil nebrečet, ale zoufalství bylo silnější. Svíral si ruce, aby se alespoň trochu zahřál, a pokračoval vpřed, i když měl pocit, že dál už to nezvládne.

Když už se chystal vzdát, zahlédl v dálce světlo. Obrovské železné brány, za nimi vysoké zdi a velké sídlo – dům, o kterém si ve městě šeptali všichni. Patřil místnímu miliardáři, o němž se říkalo, že je chladný, bezcitný a že nikdy nikomu nepomohl. Ale chlapec už neměl kam jít.

Pomalu došel ke vstupu, přitáhl se k bráně a klepal tak dlouho, až mu prsty úplně ztuhly. Nakonec se brána s tichým skřípnutím otevřela. Z domu vyšel muž v drahém obleku. Vypadal, jako by do jeho života déšť ani chlad nikdy nepronikl.

„Strýčku…“ zašeptal chlapec slabým hlasem, „prosím… můžu se na chvíli schovat? Je mi zima a už několik dní jsem nic nejedl. Potřebuju jen trochu chleba…“

Muž se na něj dlouho díval. Jeho výraz byl nečitelný. „Kdo jsi?“ zeptal se nakonec. „Kde jsou tvoji rodiče?“

„Nikde…“ odpověděl chlapec tiše. „Utekl jsem ze sirotčince.“

Muž se otočil, jako by ho chtěl ignorovat, a chlapci sevřelo srdce. Už se chtěl otočit a odejít, když se stalo něco nečekaného. Dveře domu se otevřely dokořán.
„Pojď dovnitř,“ řekl muž prostě. „Ať nenastydneš.“

Chlapec zůstal stát, neschopen pohybu. Měl strach, že si ho muž jen dobírá, ale jeho tón byl vážný. Vstoupil tedy dovnitř. Teplo z krbu ho okamžitě obklopilo. Na stole se leskl porcelán, na stěnách visely obrazy a v krbu praskal oheň. Chlapec si připadal, jako by vstoupil do jiného světa.

„Sedni si,“ řekl muž a beze slova odešel do kuchyně. Za chvíli se vrátil s teplou polévkou a kusem chleba.
„Pomalu,“ dodal, když viděl, jak chlapec hltá každé sousto.

Když se trochu najedl, muž si k němu přisedl. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Adam,“ odpověděl chlapec.
„A proč jsi utekl?“
Adam sklopil zrak. „Bylo to tam hrozné. Děti se rvali o jídlo, někdy jsme celé dny nedostali nic. Nikdo se o nás nestaral.“

Miliardář dlouho mlčel. V očích se mu objevil výraz, který Adam nečekal — smutek. „Víš,“ řekl potichu, „já jsem tam kdysi taky byl.“

Adam zvedl hlavu. „V sirotčinci?“
Muž přikývl. „Ano. A přísahal jsem si, že se tam už nikdy nevrátím. Že se zvednu tak vysoko, že už nikdy nebudu hladový. Ale když jsem toho dosáhl… zapomněl jsem, jaké to je být na tvém místě.“

Vstal, přešel ke krbu a chvíli hleděl do plamenů. Pak se otočil. „Zůstaneš tady, Adame. Dnes, zítra… a možná i déle. Uvidíme.“

Chlapec se bál uvěřit svým uším. „Opravdu?“
„Ano,“ odpověděl muž. „Ale za jednu podmínku – budeš se učit, pracovat, a nikdy se nevzdáš. Já ti dám střechu nad hlavou, jídlo a školu. Ty mi na oplátku ukážeš, že to mělo smysl.“

Z očí mu vyhrkly slzy. „Děkuju, pane.“

O několik let později se z Adama stal student prestižní univerzity. Každý den se vracel do stejného domu, který se mezitím změnil – v dětský domov pro ty, kteří neměli nikoho. Miliardář, který kdysi nechtěl slyšet o charitě, věnoval své jmění na pomoc dětem bez rodin.

Když se ho jednou novinář zeptal, proč to udělal, jen se usmál a řekl:
„Protože jednoho deštivého večera mi chlapec připomněl, kým jsem býval.“

Ten večer se zázrak nestal kvůli bohatství, ale kvůli prostému gestu – člověk otevřel dveře druhému člověku. A někdy právě to stačí, aby se změnil celý život.