Byla jsem pryč téměř týden. Každý den jsem si s manželem psala a volali jsme si, ale poslední dva dny byl jiný. Odpovídal stručně, někdy jen jednoslovně, a v jeho hlase chybělo to teplo, které jsem tak dobře znala. Přesvědčovala jsem se, že je to jen únava z práce, nic víc.

Když mi šéf oznámil, že mě z pracovních důvodů propouští ze služební cesty o tři dny dříve, okamžitě mě napadlo, že ho překvapím. Chtěla jsem mu připravit hezký večer – uvařit jeho oblíbené jídlo, zapálit svíčky a znovu cítit, že jsme spolu jako dřív.

Dorazila jsem domů pozdě odpoledne. Klíčem jsem tiše odemkla dveře. Všude bylo uklizeno, až podezřele uklizeno. Na stole stál hrnek s ještě teplou kávou a vedle něj jeho mobilní nabíječka. Bylo jasné, že tu někde musí být, nebo že se brzy vrátí. Kufry jsem odložila za pohovku a přemýšlela, jaký způsob překvapení zvolit.

A tehdy mě napadl ten dětinský nápad — schovám se pod postel. Připadala jsem si jako puberťačka, ale myšlenka, že vyskočím, až vejde do ložnice, mě rozesmála. Zalezla jsem pod postel, sotva se tam vešla, a čekala.

Po pár minutách se ozval klíč v zámku. Uslyšela jsem jeho kroky a zatajila dech. Byl to on. V duchu jsem odpočítávala, kdy otevře dveře do ložnice. Ale místo toho se zastavil na chodbě.

„Ne, ještě tu není. Vrátí se až za tři dny,“ řekl klidným hlasem.

Ztuhla jsem. S kým to mluví? Možná s kamarádem, napadlo mě, ale tón jeho hlasu byl zvláštní – nízký, klidný, až příliš jistý.

„Ano, udělal jsem to přesně, jak jsi řekla,“ pokračoval. „Všechno je připravené. Až přijde čas, nebude nic podezřívat.“

Cítila jsem, jak mi srdce buší až v krku. O čem to mluví? O jakém čase? Můj dech se zrychlil, bála jsem se, že mě uslyší. V ruce jsem pevně svírala mobil, připravená nahrát alespoň část rozhovoru.

„Ano, samozřejmě, mám ji rád,“ řekl pak tišeji, a po krátké pauze dodal: „Ale někdy musíš udělat to, co je nutné.“

Zatajila jsem dech. Mám ji rád? Mluví o mně? Nebo o… jiné ženě?

„Neboj se,“ zašeptal do telefonu, „nikdo na nic nepřijde. Klíče mám, přístup taky. Až to skončí, všechno bude naše.“

Naše. To slovo mi projelo tělem jako nůž. Najednou jsem pochopila, že to není nevinný rozhovor. Byla v tom zrada. Možná i něco horšího.

Slyšela jsem, jak odchází do kuchyně. Využila jsem ten okamžik, abych se tiše vysoukala zpod postele. Třásla jsem se, ale v hlavě jsem měla jedinou myšlenku — musím zjistit pravdu. Vklouzla jsem do koupelny, kde jsem mohla slyšet jeho hlas z dálky, a zapnula nahrávání.

„Ano, zítra večer. Až bude tma. Všechno už mám připravené,“ řekl. „Ano… to prášky. Do čaje, jak jsi říkala.“

Zalapala jsem po dechu. Prášky? V tu chvíli jsem pochopila, že to, co jsem slyšela, nebylo o nevěře. Byl to plán. Nebezpečný plán. A já v něm pravděpodobně hrála hlavní roli.

Musela jsem okamžitě pryč, ale jak? Kufry by prozradily, že jsem doma. Telefon jsem nechala zapnutý, aby vše nahrával, a po špičkách jsem se vykradla z koupelny směrem k zadním dveřím. Venku jsem běžela, dokud jsem nebyla daleko od domu. Zavolala jsem na policii a nahrávku jim přehrála.

Když dorazili, manžel stále seděl v kuchyni a telefonoval. Na stole ležela sklenice s čajem – můj oblíbený druh, přesně takový, jaký mi vždy připravoval, když jsem se vracela z cest.

Později se ukázalo, že druhá osoba, se kterou mluvil, byla jeho milenka. Společně plánovali, jak se mě zbavit a převzít můj podíl na domě i spoření. Policie zasáhla právě včas.

Když jsem o pár dní později seděla u výslechu, cítila jsem směs hrůzy a vděčnosti. Hrůzu z toho, jak blízko jsem byla smrti. A vděčnost za to, že mě napadlo vrátit se dřív – a schovat se pod postel.