Voda byla temná a studená. Potápěč Marek sestupoval stále níž, dýchal pomalu a pravidelně, jak ho to naučili při výcviku. Byla to oblast, kam se většina lidí nikdy neodvažovala potopit – místo, o němž se mezi potápěči vyprávěly zvláštní historky. Hovořilo se o stínech, o záhadných zvucích a o kovových předmětech ztracených v hlubinách. Marek byl zvyklý na leccos, ale to, co objevil toho dne, si bude pamatovat do konce života.

Když se dostal do hloubky kolem dvaceti metrů, svět kolem něj se proměnil v nekonečnou tmu, kterou prořezával pouze kužel světla z jeho svítilny. Všude panovalo ticho. Jen jeho vlastní dýchání se ozývalo z masky jako vzdálené echo. Najednou si všiml tmavé siluety, která se tyčila před ním. Zpočátku si myslel, že jde o skalní útvar nebo starou loď. Ale když se přiblížil, ztuhl. Před ním se z písku zvedaly vagony — celé těleso vlaku, ponořené hluboko pod hladinou.

Byl to skutečný vlak, i když pokrytý rzí a mořskými usazeninami. Dveře byly vytržené z pantů, okna rozbitá a po stěnách se plazily chaluhy. Koleje, po kterých kdysi jel, se táhly dál do temnoty, až mizely v písku. Marek cítil, jak se mu na zádech zvedá husí kůže. Jak se sem mohl vlak dostat? V okolí nebyla žádná trať, žádný most, nic, co by vysvětlovalo jeho přítomnost.

Zvědavost však zvítězila nad strachem. Pomalu vplul do útrob prvního vagónu. Světlo baterky se odráželo od drobných bublin a osvětlovalo staré dřevěné lavice, dávno rozpadlé. Na stěnách se zachovaly zbytky nápisů v jazyce, který Marek nedokázal rozpoznat. Na jedné lavici ležela kovová schránka. Když ji otevřel, zůstal stát v šoku – uvnitř byly osobní dokumenty a fotografie z 50. let. Na jedné z nich pózovala skupina lidí v uniformách železničních zaměstnanců. Pod fotografií bylo datum: 1957.

Znamenalo to snad, že vlak zmizel před desítkami let?

Jak pokračoval dál, pocítil zvláštní napětí ve vzduchu – nebo spíš ve vodě. Jako by ho někdo sledoval. V zadní části vagónu zahlédl zrezivělý kufr. Když ho otevřel, našel uvnitř keramické hrnky, dětskou panenku a několik kusů oblečení. Vše bylo překvapivě zachovalé, jako by je někdo uložil teprve nedávno.

Najednou se za ním ozval zvuk. Jemné klepnutí kovu o kov. Otočil se, ale nikdo tam nebyl. Zrychlil dech. Voda kolem něj se zvířila, jako by se něco pohnulo. Na okamžik zahlédl ve světle baterky obrys lidské postavy. Bylo to příliš rychlé, než aby to mohl potvrdit. Možná jen stín, možná ryba. Ale srdce mu bilo jako o závod.

Ve druhém vagónu objevil něco, co jeho nález změnilo z podivného na naprosto nepochopitelné. Na podlaze ležely stohy papírů, zapečetěné obálky a několik záznamníků s nápisem Ministerstvo dopravy – tajné. Uvnitř se nacházely mapy staré trasy, která podle všeho vedla přes území, jež dnes leží pod vodou. Byla to oblast, kterou v 60. letech zatopila nově vybudovaná přehrada.

Tehdy se spekulovalo, že během výstavby došlo k nehodě, při níž zmizel nákladní vlak. Úřady prý tehdy mlčely – oficiální verze tvrdila, že se vlak nikdy nevydal na cestu. Ale Marek právě stál v jeho troskách.

Když se snažil vynořit, zahlédl na skle svého hledí něco nepochopitelného – otisk ruky. Jakmile se rozhlédl, zmizel. Cítil mrazení po celém těle. Po návratu na hladinu si dlouho nemohl srovnat myšlenky. Vše, co natočil na kameru, zkontroloval až později na souši. A právě tehdy přišel ten největší šok.

Na záznamu z kamery bylo vidět, jak se v zadní části vlaku pohybuje stín připomínající postavu člověka. Nešlo o optický klam ani o odlesk světla. Silueta se skutečně hýbala – pomalu, jistě, jako by sledovala potápěče na každém kroku.

Marek svůj objev nahlásil úřadům. Krátce poté bylo celé místo uzavřeno a přístup veřejnosti zakázán. Nikdo mu oficiálně nepotvrdil, co tam našli, ale neoficiálně se mezi potápěči rozšířila zpráva, že ve vraku byly nalezeny lidské ostatky a několik vojenských beden.

Od té doby se Marek do vody už nikdy neponořil. Tvrdí, že když se občas v noci probudí, slyší z hlubin tlumené kovové skřípění – jako by se vlak znovu dávno zapomenutou tratí pomalu rozjížděl kamsi do temnoty.

Tento záhadný objev zůstává dodnes nevyřešenou záhadou, která fascinuje potápěče i historiky. Byla to nehoda? Utajený experiment? Nebo snad záměrně skrytá kapitola minulosti? Jedno je jisté – pod hladinou, kam lidské oko sotva dohlédne, může stále čekat pravda, která by mohla změnit to, co si o minulosti myslíme.