Večer jsem se vrátil ze služební cesty. Byly to dlouhé tři dny plné schůzek, hluku a spěchu. Těšil jsem se jen na jediné – na klid domova, na vůni večeře a na smích mé dcery. Když jsem otevřel dveře bytu, uslyšel jsem její rychlé kroky. Rozběhla se ke mně, skočila mi do náruče a pevně mě objala.

„Tati!“ zasmála se. „Už jsi doma!“

Ten okamžik byl přesně tím, kvůli čemu má člověk chuť žít.

Večer jsme všichni společně večeřeli. Moje žena vypadala unaveně, ale nic neřekla. Bylo ticho, jen cinkání příborů a občasné slovo od dcery. Zdálo se, že všechno je v pořádku.

Po večeři moje žena vstala a řekla, že musí na chvíli odejít – prý za kamarádkou. Nebylo to poprvé, takže jsem tomu nevěnoval pozornost. Zůstali jsme s dcerou sami.

Seděla naproti mně, s vidličkou v ruce, pomalu přehrabovala těstoviny na talíři. Byla nějak zamyšlená.

„Je ti něco?“ zeptal jsem se.

Zvedla oči. A pak to řekla.

„Tati… pošli mě do sirotčince.“

Nejdřív jsem si myslel, že se přeslechl. Usmál jsem se.
„Cože? To byl vtip, že? Nebo tě maminka rozzlobila?“

Zavrtěla hlavou.
„Ne. Nezlobila.“

V tu chvíli mi úsměv zmrzl na tváři. Něco v jejím hlase, něco v jejím pohledu mi říkalo, že to nemyslí jako hru.

„Proč bys chtěla jít do sirotčince?“ zeptal jsem se tiše.

Dlouho mlčela. Pak zašeptala:
„Protože tady doma je někdo, kdo tu nemá být.“

Zůstal jsem ztuhlý. „Jak to myslíš?“

„Když nejsi doma,“ řekla, „tak večer slyším hlasy. Maminka mluví s někým v ložnici. Ale nejsou to telefonní hovory. Já jsem se tam jednou podívala.“

Cítil jsem, jak se mi stáhlo hrdlo.

„A co jsi viděla?“

Dcera zvedla oči a pomalu, s dětskou upřímností, řekla:
„Viděla jsem tam muže. Stál za záclonou. A maminka mu říkala, že se bojí, že to zjistíš.“

Celý večer jsem měl v hlavě chaos. Nechtěl jsem tomu věřit. Říkal jsem si, že si dcera něco vymyslela, že děti občas přehánějí, když chtějí pozornost. Ale pak jsem si všiml něčeho zvláštního.

Na konferenčním stolku ležely dvě sklenice od vína. Jedna z nich byla ještě vlhká.

Moje žena se vrátila o půlnoci. Chovala se úplně normálně, políbila mě na tvář a usmála se, jako by se nic nedělo. Ale já už nebyl stejný. Nemohl jsem se na ni podívat, aniž by se mi nevrátila slova mé dcery.

Další den jsem předstíral, že odjíždím na další služební cestu. Ve skutečnosti jsem se vrátil o pár hodin později, tiše otevřel dveře a zůstal stát v předsíni. Byt byl zhasnutý, jen z ložnice prosvítalo tlumené světlo.

Když jsem udělal pár kroků, zaslechl jsem hlasy.

A opravdu – nebyla tam sama.

Nedokážu popsat, jaké to bylo – směs hněvu, bolesti a prázdnoty. V tu chvíli jsem si přál, abych nikdy neslyšel to, co mi řekla dcera.

Následující dny byly tiché. Moje žena odešla, aniž by se ohlédla. Já zůstal s dcerou. Snažil jsem se být silný, ale její slova mě pronásledovala. Každý večer, když jsem ji ukládal do postele, jsem si vzpomněl, jak vážně a klidně tehdy vyslovila tu strašnou větu.

„Tati, pošli mě do sirotčince.“

Nechtěla ode mě odejít, protože by mě neměla ráda. Chtěla odejít, protože cítila napětí, lež, chlad. Chtěla utéct z domu, který už nebyl domovem.

Až později jsem pochopil, že děti často cítí pravdu dřív, než ji dospělí dokážou vidět.

Dnes, po několika letech, je všechno jinak. Jsme jen my dva. Učíme se znovu věřit – sobě, lidem, světu. Ale pokaždé, když slyším děti mluvit o domově, o rodině, vzpomenu si na ten večer. Na její hlas, který mě donutil otevřít oči.

Někdy stačí jediná věta, aby se vám převrátil celý život.