Dva zkušení lovci – Petr a Karel – pomalu procházeli zasněženým lesem. Zimní ticho bylo téměř posvátné, přerušované jen jejich dechem a občasným zapraskáním větví. Byli venku už několik hodin, ale štěstí se na ně dnes neusmálo. Žádné stopy, žádný pohyb. Jen ledový vítr, který se proháněl mezi stromy.

„Dneska to nemá cenu,“ povzdechl si Karel a zkontroloval hodinky. „Za chvíli se setmí.“

Petr se však nechtěl vzdát. „Počkej ještě chvíli. Cítíš to? Něco se tu pohybuje.“

A opravdu – v tu chvíli se mezi kmeny mihla rudá šmouha. Byla to liška. Krásná, s hustým zimním kožichem a chytrýma očima, které se na ně na okamžik zadívaly.

„Liška!“ vykřikl Petr a instinktivně zvedl pušku. Výstřel zazněl a ozvěna se odrazila od stromů. Kulka minula. Liška se prudce otočila a rozběhla pryč. Lovci se bez váhání pustili za ní.

Běželi dlouho. Stopa se vine mezi stromy, přes potok, přes zamrzlé křoví, až se les náhle otevřel. Před nimi se rozprostíralo obrovské bílé pole, prázdné a tiché, jako by patřilo jinému světu. Uprostřed té bílé plochy se temně černala díra – obrovská, kruhová, a zdánlivě bez dna.

Liška doběhla až k okraji, zastavila se a otočila hlavu. Dívala se na ně. Neběžela dál, neutíkala. Jen stála, jako by je zvala blíž.

„To není normální,“ řekl tiše Karel a zastavil se. „Podívej se na ni. Vypadá, jako by… chtěla, abychom tam šli.“

Petr se však neohlížel. Udělal několik kroků vpřed, až se dostal na kraj díry. Naklonil se, aby nahlédl dovnitř.

A tehdy mu dech zamrzl v hrdle.

Na dně díry se cosi hýbalo. Nebyl to pohyb zvířete, spíš… lidí. Bylo tam několik postav, zmrzlých, schoulených, pokrytých ledem. Jejich ruce trčely k povrchu, jako by se snažily uniknout.

„Pane Bože… to jsou lidi!“ vykřikl Karel.

Petr ucouvl, srdce mu bušilo. Oči těch zmrzlých těl – pokud to vůbec byla těla – jako by se na okamžik pohnuly. Jako by ho viděly.

„To není možné,“ zašeptal. „Jak se tam dostali?“

Liška mezitím stále stála u okraje, zvedla hlavu a tiše zaskučela.

Lovci, vyděšení a zmatení, zavolali policii. Během půl hodiny dorazili strážní se světly a lanem. Když se jeden z nich spustil dolů, ozval se výkřik.

„To nejsou těla! To jsou… sochy!“

Ale ne obyčejné. Byly to realistické, detailní postavy lidí – v životních velikostech, z ledu, dokonale zachované. Vypadaly tak skutečně, že i profesionální záchranář cítil, jak mu po zádech běhá mráz.

Na dně jich bylo sedm. Muži, ženy, dokonce i dítě. Každý s jiným výrazem – bolest, hrůza, nebo klidný úsměv. Nikdo nedokázal pochopit, kdo je tam vytvořil a proč.

O několik dní později se ukázalo, že místo, kde byla nalezena díra, nebylo na žádné mapě. Nikdo z místních si nepamatoval, že by tam kdy byla jáma. A přesto, když se tam další ráno vrátili, aby znovu prozkoumali naleziště, pole bylo zcela prázdné. Žádná díra. Žádné stopy. Jen ledové ticho a liščí stopy, které se ztrácely v dálce.

Liška se už nikdy neobjevila.

Petr i Karel přestali chodit na lov. Oba začali mít stejné sny – o poli, o díře a o tvářích z ledu, které na ně hleděly z temnoty.

Dodnes se mezi místními vypráví, že když se v zimě v té oblasti ozve tiché zavytí lišky, někde poblíž se znovu otevírá černá díra. Někteří tvrdí, že je to vstup do jiného světa. Jiní říkají, že pod polem spí duše těch, které nikdy nenašli.

A že liška, která je tehdy přivedla, nebyla zvíře – ale strážce.

Strážce mezi světy.