Když mi zazvonil telefon, bylo to uprostřed deštivého odpoledne. Právník na druhém konci linky vyslovil jméno, které jsem téměř zapomněla – jméno mého dědečka. Mluvili jsme spolu naposledy, když mi bylo šest. Tehdy mi poslal knihu s věnováním: „Nikdy se neboj hledat pravdu.“ Od té doby ticho. A teď byl mrtvý – a zanechal mi svůj majetek. Ale prý s „neobvyklou podmínkou“.

V té době byl můj život troska. Manžel, se kterým jsem žila osm let, mi oznámil, že chce rozvod. Tvrdil, že se potřebuje „najít“. Ve skutečnosti už ho našla jiná. Práce, která mě kdysi naplňovala, se proměnila v klec – a já ztrácela energii bojovat. Takže když jsem slyšela o dědečkově dědictví, brala jsem to jako šanci začít znovu. Jenže brzy jsem pochopila, že to nebude tak jednoduché.

O den později jsem dorazila do právníkovy kanceláře. Stará budova na okraji města voněla dřevem a zaprášenými knihami. Za stolem seděl muž v šedém obleku a podával mi obálku se slovy:
„Pan Holzer vám zanechal svůj dům, pozemky a veškerý majetek. Ale abyste je mohla převzít, musíte splnit jednu věc.“

„Jakou?“ zeptala jsem se.
„Musíte v domě zůstat třicet dní – bez přerušení. Nesmíte ho opustit, ať se stane cokoli.“

Zasmála jsem se. „To je všechno?“
Právník se neusmál. „Není to prázdný dům. A pan Holzer si byl dobře vědom, proč to po vás žádá.“

Dům stál na samotě, obklopený starými lípami. Cesta k němu zarůstala mechem a štěrk křupal pod koly auta. Měl v sobě něco zvláštně známého – jako by mě čekal. Uvnitř bylo všechno zachovalé, ale pokryté prachem. V knihovně jsem našla dopis psaný dědečkovou rukou:
„Pokud to čteš, znamená to, že jsi připravená pochopit, proč jsem odešel.“

První noc byla tichá, až na tikot hodin a vzdálené kroky na chodbě, které jsem si zpočátku vysvětlovala větrem. Ale když jsem ráno našla na stole starou fotografii – dědečka s malou holčičkou, kterou neznám – začal se ve mně usazovat neklid. Na zadní straně fotografie bylo napsáno: „Odpovědi hledej v knihovně.“

Večer jsem se tam vrátila a otevřela starou skříň, která byla zamčená. Uvnitř jsem našla složky s lékařskými záznamy, dopisy adresované mým rodičům a výstřižky z novin o tragické smrti mladé ženy – mé babičky. Nikdy mi o ní neřekli pravdu. Ukázalo se, že zemřela za záhadných okolností, které policie uzavřela jako nehodu. Ale dědeček v dopise psal o „zradě“, „lži“ a „ztraceném dítěti“.

Čím víc dnů jsem v domě trávila, tím víc jsem měla pocit, že někdo sleduje každý můj krok. Staré hodiny se zastavovaly vždy ve stejný čas – 23:47. Každou noc. A pokaždé jsem cítila pach tabáku, který připomínal dědečka.

Po dvaceti dnech jsem našla trezor ukrytý pod podlahou. Uvnitř byla kazeta a listina, která převáděla všechny dědečkovy akcie – nejen na mě, ale i na „Annabelle H.“ – jméno, které jsem nikdy neslyšela. Na kazetě byl vzkaz: „Pokud jsi našla toto, je čas se setkat.“

V tu noc někdo zaklepal na dveře. Stála tam žena, asi o pět let starší než já, s očima, které se mi zdály až příliš známé. „Jmenuji se Annabelle Holzerová,“ řekla tiše. „Jsem tvoje sestra.“

Dům, který měl být jen dědictvím, se stal klíčem k pravdě. Dědeček nezemřel jen tak – někdo mu pomohl. A teď, když jsme s Annabelle začaly spojovat střípky, zjistily jsme, že lidé, kteří chtěli tu pravdu pohřbít, jsou stále naživu.

Když jsem po třiceti dnech opouštěla dům, právník mě čekal. „Splnila jste podmínku,“ řekl.
Podívala jsem se na něj a odpověděla: „Ne, teď teprve začínám.“