Do garáže jsem šla bezmyšlenkovitě, jen pro starou bednu na nářadí. Dům byl tichý, ranní vzduch vlhký a chladný. Manžel byl v práci, děti ve škole. Garáž nebyla místo, kam bych chodila často — to byla jeho doména. On měl rád pořádek, systém, každý šroubek na svém místě. Já se tam vždycky cítila trochu jako vetřelec.

Ale ten den mě něco přitáhlo. Možná to byla jen náhlá potřeba opravit volný pant na brance. Nebo něco hlubšího — ten zvláštní, nevysvětlitelný pocit, že mě něco čeká.

Když jsem otevřela dveře, světlo z kuchyně prořízlo tmu jen na pár kroků. Žárovka u stropu blikala, sotva držela kontakt. Cítila jsem pach kovu, oleje a prachu. Udělala jsem pár kroků dovnitř a ozvalo se lehké zapraskání dřeva.

V rohu, kam nikdy nedopadalo světlo, stála hromada věcí. Staré židle, rozbitý kufr, několik cihlových zbytků, které tu zůstaly po přestavbě. A mezi nimi — něco, co tam dřív nebylo.

Zpočátku jsem myslela, že je to jen kus hadru. Ale pak jsem si všimla, že se to pohnulo. Ztuhla jsem. Na okamžik jsem se přesvědčovala, že to byl jen vítr nebo moje představivost. Ale pak to přišlo znovu — lehký pohyb, sotva znatelný.

Srdce mi bušilo. Pomalu jsem se přiblížila.

Vrstva prachu byla silná, ale pod ní jsem rozeznala tvar. Krabice. Staré, dřevěné, s kovovými rohy. Taková, jakou člověk vídá na půdách domů, které pamatují generace. Dřevo bylo popraskané, ale pevné. Na víku byl klíč, zarezlý, ale pořád funkční.

Z nějakého důvodu jsem ho otočila. Zámek cvakl.

Víko se otevřelo s tichým skřípnutím.

Uvnitř byla vrstva látky — šedé, křehké, která se rozpadala pod prsty. Když jsem ji zvedla, ucítila jsem slabý zápach — směs kovu a něčeho… starého, téměř nasládlého.

A pak jsem to uviděla.

Fotografie. Desítky, možná stovky. Všechny černobílé, staré, curlingem po okrajích. Na některých lidé, na jiných jen prázdné pokoje. Ale ty tváře — ty byly děsivě povědomé.

Zadržela jsem dech. V jednom z portrétů jsem poznala náš dům. Ne tak, jak vypadá teď — ale jak vypadal kdysi, před rekonstrukcí, se starou verandou a plotem. A u dveří stál muž. Usmíval se. Na jeho klopě byl klíč, stejný jako ten, kterým jsem právě otevřela bednu.

Ale to nebylo to nejhorší.

Na dalších fotkách byl tentýž muž. Někdy s dětmi, jindy s ženou, jindy sám — ale prostředí bylo vždy stejné. Náš dům. Jen se měnily tváře ostatních. A když jsem se dostala ke spodní vrstvě, ucítila jsem, jak se mi svírá hrdlo.

Na posledních snímcích jsme byli my. Já, manžel, naše děti. Fotky z různých úhlů, zvenku i zevnitř. Některé z nich byly pořízené přes okno, jiné z míst, kam se člověk dostane jen ze zahrady nebo garáže. A datum v rohu — starší než ten den, kdy jsme se sem nastěhovali.

Z rukou mi fotografie vypadly. Udělala jsem krok zpět a málem zakopla o prázdný kbelík. Vzduch ztěžkl, jako by se místnost naplnila něčím neviditelným, studeným. Žárovka nad hlavou se znovu rozblikala a pak zhasla.

V té tmě jsem slyšela, jak se něco pohnulo v rohu. Lehké, pomalé nadechnutí.

Otočila jsem se k odchodu, popadla kliku, ale dveře nešly otevřít. Z druhé strany se ozvalo tiché zaklepání.

Ne křik, ne výkřik, jen tři pomalé údery.

A pak ticho.

Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Nakonec se dveře samy pohnuly — a já vyběhla ven. Neohlédla jsem se.

Když se manžel vrátil domů, nenašel tu krabici. A přísahám, že ten kout garáže, kam jsem se dívala, byl prázdný. Jako by tam nikdy nic nebylo.

Ale občas, když jdu kolem, mám pocit, že mě někdo sleduje z té tmy. A že ten klíč, který jsem nechala na poličce, je pokaždé trochu jinak otočený.