Byl to pohřeb policejního kapitána. Celé město se sešlo, aby se rozloučilo s mužem, který zasvětil celý svůj život ochraně ostatních. Dvacet pět let služby, desítky vyřešených případů, zachráněné životy, respekt kolegů i sousedů. Nikdy nehledal slávu, ale jeho jméno vyslovovali s úctou.

V první řadě stáli jeho nejbližší – manželka, dvě děti a mezi nimi i ona – starší německý ovčák jménem Bella. Nebyla to obyčejná fenka. Byla jeho parťačkou, společníkem na hlídkách, v noci i ve dne, v bouři i v klidu. Deset let po jeho boku, deset let neoddělitelná dvojice.

Když se rakev pomalu spouštěla do hrobu, Bella tiše ležela u ní, hlavu skloněnou, oči plné smutku. Nepohnula se, když kněz promlouval, ani když ostatní odcházeli. Jen tiše seděla, jako by čekala na rozkaz, který už nikdy nepřijde.

Ale pak, když víko rakve zaklaplo, stalo se něco, co nikdo nečekal.
Bella zvedla hlavu, zafňukala, a než ji kdokoli stačil zastavit, jedním skokem dopadla přímo na rakev. Lidé zalapali po dechu. Pes ležel nehybně na víku, jen tiše kňučel, a po čenichu mu stékaly slzy. Několik lidí se ho snažilo odtáhnout, ale on se bránil, těžce dýchal a jeho tělo se chvělo.

„Nechte ji,“ řekla tiše vdova. „Nechte ji rozloučit.“

Všichni ztichli. A pak – Bella znovu zvedla hlavu a zafňukala jinak. Naléhavěji. Ostrý, zoufalý zvuk, který se rozléhal po celém hřbitově. Její tlapy se zapřely do víka rakve, a v tu chvíli jeden z mužů, kteří stáli nejblíže, zpozoroval něco zvláštního.

„Podívejte se!“ vykřikl. „Víko se hýbe!“

Zpočátku tomu nikdo nevěřil. Ale pak – opravdu, víko se sotva znatelně zachvělo. Policista přiběhl, poklekl a přiložil ucho k rakvi.
„Bože můj,“ zašeptal, „slyším dech.“

Nastal chaos. Pohřebník s třesoucíma rukama začal víko odšroubovávat. Lidé ustupovali, nikdo nepromluvil. A když víko konečně odklopili, ozvalo se tiché zalapání po dechu. Tělo se pohnulo. Kapitánův hrudník se zvedl, jeho oči se otevřely.

Byl živý.

Záchranka přijela během několika minut. Lékaři později uvedli, že šlo o vzácný stav – hlubokou letargii, při níž srdce i dýchání téměř ustávají. Muž byl prohlášen za mrtvého, přestože jeho tělo stále slabě bojovalo o život. A nebýt Belly, nikdo by to nikdy nezjistil.

Kapitán strávil několik dní v nemocnici. Když se probral, první, co udělal, bylo, že se zeptal na svého psa. Lékaři mu dovolili, aby Bella mohla přijít. Když ji spatřil, natáhl ruku a ona mu ji okamžitě olízla, jako by se nic nestalo. Celý personál měl slzy v očích.

„Když jsem byl mezi životem a smrtí,“ řekl později kapitán novinářům, „cítil jsem jen jedno teplo. To, které přicházelo od mé Belly.“

Od té chvíle se jejich příběh rozšířil po celé zemi. Lidé mluvili o psí věrnosti, která dokázala víc než moderní medicína. Děti kreslily obrázky Belly, školy ji zvaly na besedy s policisty, a ve městě jí dokonce postavili malou bronzovou sochu – psa ležícího na víku rakve, oči plné lásky.

Kapitán se po uzdravení rozhodl odejít do důchodu. Chtěl zbytek života věnovat psům, kteří zachraňují lidi. Každý rok na výročí onoho dne přinesl na hřbitov květiny – ne pro sebe, ale pro všechny psy, kteří kdy byli člověku věrnější než člověk sám.

A Bella?
Dožila se úctyhodných čtrnácti let. Poslední roky strávila u nohou svého pána, který nikdy nezapomněl, že mu zachránila život.
Na jejím hrobu stojí jediný nápis:
„Tady odpočívá Bella – pes, který přivedl člověka zpět ze smrti.“