Muž se už několik let neukázal ve vesnici. Pracoval ve městě, posílal jen občas dopisy a trochu peněz svým starým rodičům. Ti se už dávno smířili s tím, že jejich jediný syn si tam někde daleko žije vlastní život.

A pak jednoho dne přišel. Nečekaně, tiše, jako by přinesl s sebou tajemství. Ale nebyl sám. Vedle něj stála žena – jeho nová manželka.

Rodiče byli dojatí. „Konečně!“ říkala matka se slzami v očích. „Náš syn si našel ženu, založil rodinu!“ Otec mu mlčky potřásl rukou, ale hned si všiml něčeho zvláštního.

Žena, která s jejich synem přišla, měla celý obličej zakrytý obvazy. Jen oči jí koukaly ven – tmavé, hluboké a tiché.

Matka sevřela ruce k hrudi.
– „Proboha, synu, co se jí stalo?“
Muž se na ni jen krátce podíval.
– „Neptaj se, mami. Jen ji přijmi jako mou ženu.“

Od toho dne zavládl v domě zvláštní klid. Novomanželka téměř nevycházela ze svého pokoje. Vyhýbala se lidem, nemluvila, a i se svým mužem hovořila jen šeptem – a pouze tehdy, když byli sami.

Vesničané si začali šeptat. Jedni tvrdili, že je to zločinkyně, jiní, že čarodějnice. Rodiče se snažili nevěřit drbům, ale i je začal svírat neklid. Každou noc slyšeli za dveřmi tiché vzlyky ženy a hluboký hlas jejich syna, který ji tiše utěšoval.

Jednoho večera, když už napětí bylo nesnesitelné, se rozhodli podívat, co se děje. Počkali, až se v pokoji rozsvítí světlo, a tiše nahlédli škvírou ve dveřích.

Mladá žena seděla před zrcadlem. Pomalu, s chvějícími se prsty, začala rozvazovat obvazy na svém obličeji. Kousek po kousku, jako by se bála, že jí dotek světla ublíží.

Když stáhla poslední pruh látky, matce se podlomila kolena. Otec nevěřil vlastním očím. Ženin obličej byl naprosto stejný jako obličej jejich syna. Rysy, oči, úsměv – všechno. Jen její kůže byla bledší, mrtvolnější, a pohled chladný jako voda v řece.

„Pane na nebi…“ vydechla matka.
Ale žena se neotočila. Jen dál hleděla do zrcadla – na svůj obraz, který byl zároveň obrazem jejího muže.

V tu chvíli se muž postavil za ni, položil jí ruce na ramena a řekl klidně, téměř něžně:
– „Nemusíš se skrývat. Tady jsi doma.“

V domě se rozhostilo mrazivé ticho. Rodiče couvli od dveří a báli se vydat jediný zvuk. Ten večer nikdo nespal. A od té noci už se z domu často ozývaly divné zvuky – šepoty, smích, někdy pláč.

Vesničané si začali vyprávět, že muž se ve městě zabýval podivnými pokusy. Že ztratil někoho blízkého – možná sestru, možná snoubenku – a že se pokusil přivést ji zpět. A to, co přivedl domů, už nebylo člověkem.

Od té doby se nikdo k jejich domu nepřibližuje. Okenice jsou stále zavřené, kouř z komína už dávno nestoupá. Jen někdy, za mlhavého rána, prý vidí lidé v okně dvě stejné tváře – muže a ženu, kteří se dívají na sebe, jako do zrcadla.