Dveře za ním tiše zaklaply. Michael Whitmore, muž s pověstí tvrdého obchodníka a nekompromisního otce, se ten den vrátil z cesty o dvě hodiny dříve. Kufřík mu visel v ruce, drahý kabát měl ještě na sobě – a v hlavě měl jedinou myšlenku: překvapit svou malou Emily.

V domě panovalo zvláštní ticho. Ani šustot, ani smích, který jindy zaplňoval obývák. Jen vzdálený, táhlý zvuk kapající vody.

Michael pomalu přešel chodbu a otevřel dveře do kuchyně. A tam se mu dech zastavil.

Gloria, hospodyně, kterou zaměstnával už pátým rokem a které bezmezně důvěřoval, stála u dřezu. V rukou držela malou lahvičku s modravou tekutinou, kterou pomalu nalévala do průhledné nádoby s vodou. Před ní stála jeho dcera Emily – tiše, nehybně, s rukama položenýma na okraji stolu.

„Glorio?“ – vydechl Michael, hlasem, který zněl spíš jako ozvěna než otázka.

Žena sebou trhla. Lahvička se jí téměř vysmekla z ruky. „Pane Whitmore… vy jste doma?“ – zaskřehotala, rychle schovávajíc láhev za záda.

Michael přistoupil blíž. Cítil, jak se mu napínají svaly, jak mu v hrudi stoupá napětí. „Co to děláš mé dceři?“ – pronesl tiše, ale s nebezpečným podtónem.

Gloria zbledla. „To… to je jen očistný rituál, pane. Pomáhá dětem proti nočním můrám. Emily má problémy se spánkem, říkala mi to. Jen jsem jí chtěla pomoci.“

„Rituál?“ – zopakoval Michael a zvedl lahvičku. Tekutina uvnitř zvláštně jiskřila, skoro jako by v ní něco žilo. „Odkud to máš?“

Žena neodpověděla. Místo toho se odvrátila a sevřela ruce. „Z místa, kam jste neměl nikdy poslat svou dceru,“ zašeptala.

V tu chvíli se Emily rozplakala. Michael k ní přiskočil, vzal ji do náruče – a ucítil, že její kůže je ledově studená.

Zvenčí se ozvalo zahučení větru, a světla v domě začala blikat.

Michael pochopil, že tahle noc se teprve začíná…