Amina pracovala v sídle šejka Karima téměř dva roky. Každé ráno vstávala ještě před východem slunce, uklízela rozlehlé pokoje, pomáhala v kuchyni a starala se o to, aby bylo všechno dokonale připravené. Většinu svého platu posílala mladšímu bratrovi, který studoval v jiném městě. Sama si vystačila s minimem. Věřila totiž, že vzdělání mu jednou umožní vybudovat si lepší život.
Pak ale přišla tragédie, která všechno změnila.
Před měsícem vypukl v budově, kde její bratr bydlel, požár. Mladík utrpěl vážné popáleniny a skončil v nemocnici. Lékaři jeho stav stabilizovali, ale brzy jí sdělili, že potřebuje náročnou operaci. Bez ní hrozily vážné komplikace a dlouhodobé následky.
Amina měla pocit, že se jí zhroutil celý svět.
Nejdříve prodala šperky, které zdědila po matce. Potom vybrala všechny úspory, které si několik let odkládala. Nakonec si půjčila peníze od známých a bývalých sousedů. Přesto jí stále chyběla značná část potřebné částky.
Každý den volala do nemocnice a prosila o další čas. Lékaři jí však opakovali, že operaci už nelze dlouho odkládat.
Amina proto začala hledat pomoc u svého zaměstnavatele.
Několikrát se pokusila dostat ke Karimovi, ale pokaždé ji zastavil správce domu.
„Pan šejk má důležitější povinnosti. Nemůže se zabývat každým osobním problémem zaměstnanců.“
„Prosím vás, potřebuji s ním mluvit jen několik minut. Jde o život mého bratra.“
„Řekl jsem vám, že není k dispozici.“
Dveře pracovny zůstaly zavřené.
Amina přesto nepřestávala doufat. Věděla, že Karim disponuje obrovským majetkem a že částka, kterou potřebovala, pro něj nepředstavovala téměř nic. Nežádala o dar. Chtěla si peníze půjčit a postupně je splatit ze svého platu.
Jednoho večera se v sídle konala velkolepá recepce. Do domu přijeli významní podnikatelé, politici a další bohatí hosté. Stoly byly plné drahých jídel, ve sklenicích se třpytilo víno a obsluhující personál se nezastavil ani na okamžik.
Karim seděl v čele dlouhého stolu a vyprávěl hostům o svém úspěchu. V jednu chvíli se rozhovor stočil k charitě.
„Bohatství má skutečnou hodnotu jen tehdy, když člověk dokáže pomáhat ostatním,“ prohlásil sebevědomě.
Hosté souhlasně přikyvovali.
Amina právě sbírala prázdné sklenice, když tato slova zaslechla. Na okamžik se zastavila. Potom se nadechla, odložila tác a odhodlala se přistoupit ke stolu.
„Omlouvám se, pane Karime. Nechci vás rušit před hosty, ale nutně potřebuji vaši pomoc.“
Šejk se na ni podíval s viditelnou nelibostí.
„Co se stalo? Nedostala jste snad včas výplatu?“
„Ne, pane. Můj bratr je v nemocnici. Po požáru utrpěl vážná zranění a potřebuje operaci. Většinu peněz jsem už sehnala, ale stále mi část chybí. Prosím, půjčte mi je. Můžete mi je postupně strhávat z platu.“
Karim se krátce zasmál.
„Víš vůbec, kolik vyděláváš za měsíc?“
Amina sklopila oči.
„Ano, pane.“
„A uvědomuješ si, kolik let by ti trvalo, než bys mi takovou půjčku splatila?“
„Uvědomuji si to. Jsem ochotná pracovat tak dlouho, jak bude potřeba. Jen vás prosím, pomozte mi teď. Můj bratr nemůže čekat.“
U stolu se postupně rozhostilo ticho. Několik hostů přestalo jíst a sledovalo jejich rozhovor.

Karim si všiml jejich pozornosti. Místo aby Aminu odbyl, na tváři se mu objevil pobavený úsměv.
„Dobrá. Chceš si vydělat peníze? Pak ti dám příležitost.“
Zavolal správce a něco mu zašeptal do ucha.
Muž okamžitě odešel. O několik minut později přinesl do sálu krejčovskou figurínu s krátkými třpytivými šaty. Měly hluboký výstřih, odhalená ramena a na bocích je držely pouze tenké řetízky.
Amina se na ně nechápavě podívala.
„Co to má znamenat, pane?“
Karim se pohodlně opřel v křesle.
„Oblékneš si je a zatancuješ nám. Hosté se pobaví a ty dostaneš peníze, které potřebuješ.“
Několik mužů se zasmálo. Jedna z žen vytáhla telefon a začala si Aminu natáčet.
Mladá služebná instinktivně upravila okraj svého hidžábu.
„Prosím, požadujte po mně něco jiného. Mohu pracovat bez jediného volného dne. Mohu tu zůstat několik dalších let. Udělám cokoli, jen mě nenuťte k tomuto.“
Karimův úsměv se rozšířil.
„Já určuji podmínky. Přišla jsi mě požádat o peníze a já ti předložil nabídku. Nebo je pro tebe tvoje důstojnost důležitější než život vlastního bratra?“
Tato slova Aminu zasáhla jako rána.
Sklopila hlavu a pevně sevřela ruce. Byla zoufalá. Před očima měla obraz bratra ležícího na nemocničním lůžku. Vzpomněla si na jeho telefonát, ve kterém se ji snažil uklidnit, přestože sám měl strach.
Karim se spokojeně rozhlédl po hostech.
„Za chvíli souhlasí. V takové situaci lidé udělají cokoli. Znám podobné případy.“
Jenže tentokrát se mýlil.
Amina pomalu zvedla hlavu.
„Pane Karime, mohu se vás na něco zeptat?“
„Poslouchám.“
„Když jste před chvílí mluvil o pomoci druhým, myslel jste tím také tohle?“
Karimův úsměv na okamžik zeslábl.
„Dávej si pozor na