Jmenuji se Victoria, je mi osmačtyřicet let a s manželem Robertem jsem strávila téměř polovinu svého života. Byli jsme spolu dvacet šest let. Za tu dobu jsme společně překonali finanční problémy, rodinné krize i období, kdy jsme sotva dokázali vyjít s penězi. Postupně jsme vybudovali malou rodinnou firmu, koupili dva byty a nakonec si postavili krásný dům, ve kterém jsme plánovali zestárnout.
Věřila jsem, že jsme všechno vybudovali společně a že nás už nic nedokáže rozdělit.
Jenže posledních šest měsíců se Robert začal chovat úplně jinak.
Najednou trávil v práci mnohem více času, domů se vracel pozdě večer a svůj telefon si hlídal jako největší poklad. Dokonce si změnil heslo a začal se oblékat mnohem elegantněji než dříve. Koupil si několik drahých košil, nový parfém a začal pravidelně navštěvovat fitness centrum.
Zpočátku jsem si říkala, že jde jen o krizi středního věku. Brzy jsem však pochopila, že za jeho proměnou stojí někdo jiný.
Tou ženou byla Nicole. Bylo jí pouhých dvaatřicet let, tedy o jednadvacet méně než Robertovi. Představil mi ji jako novou konzultantku, která měla pomáhat s rozvojem naší firmy.
Už při prvním setkání jsem si všimla, jakým způsobem se na něj dívá. Robert se vedle ní choval jako úplně jiný člověk. Neustále se usmíval, kontroloval svůj vzhled a snažil se působit mnohem mladším dojmem.
Přesto jsem nechtěla dělat ukvapené závěry.
Jednoho pondělního večera mi oznámil, že musí odjet na desetidenní pracovní cestu.
„Victorie, čekají mě důležitá jednání. Budu muset být pryč skoro dva týdny,“ vysvětlil a začal si balit kufr.
„A kam přesně jedeš?“ zeptala jsem se.
„Do zahraničí. Některé věci musíme vyřešit osobně.“
Neptala jsem se dál. Popřála jsem mu šťastnou cestu a sledovala, jak odjíždí.
Následující den mi zavolala kamarádka.
„Victoria, nechci tě znepokojovat, ale musím ti něco říct. Včera jsem viděla Roberta na letišti. Nebyl tam sám. Doprovázela ho nějaká mladá žena.“
„Nebyla to Nicole?“ zeptala jsem se tiše.
Na druhém konci nastalo krátké ticho.
„Ano. Myslím, že byla.“
O několik hodin později mi kamarádka poslala fotografii, kterou pořídila její známá. Robert a Nicole na ní stáli na balkoně luxusního hotelu přímo u moře. Objímali se a vypadali jako zamilovaný pár na romantické dovolené.
V tu chvíli se mi zhroutil svět.
Nebyla jsem však připravená udělat scénu ani ho konfrontovat po telefonu. Rozhodla jsem se mlčet a počkat, až se vrátí.
Deset dní uběhlo pomalu.
Když Robert konečně přijel domů, vypadal odpočatě, opáleně a nezvykle spokojeně. Dokonce se ke mně pokusil přistoupit a obejmout mě.
„Tak jsem zpátky. Chyběla jsi mi,“ řekl.
Než jsem stačila odpovědět, ozvalo se zaklepání na dveře.
Na prahu stál elegantně oblečený muž s koženou aktovkou. Představil se jako realitní makléř zastupující nového majitele našeho domu.

„Paní Victorie, omlouvám se za nepříjemnosti, ale musím vám oznámit, že tato nemovitost byla prodána. Nový vlastník požaduje, abyste dům vyklidili nejpozději do tří dnů.“
Zůstala jsem stát jako přimrazená.
Robertovi se během několika vteřin vytratila barva z obličeje.
„To není možné… Nicole mi přece slíbila, že všechno zařídí,“ vydechl.
Pomalu jsem se k němu otočila.
„Co má Nicole společného s naším domem?“
Robert se začal třást. Nakonec se sesunul na podlahu a zakryl si obličej rukama.
„Victorie, musíš mě vyslechnout. Udělal jsem strašnou chybu. Nicole mě přesvědčila, abych na ni dočasně převedl náš majetek. Tvrdila, že jde o daňovou optimalizaci a že nám to pomůže ochránit firmu před finančními problémy.“
„A ty jsi jí uvěřil?“
„Říkala, že všechno později vrátí. Nejdřív jsme převedli jeden byt, potom druhý a nakonec i podíly ve firmě. Myslel jsem, že máme všechno pod kontrolou.“
„A dům?“
Robert sklopil hlavu.
„Také.“
Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Muž, se kterým jsem strávila šestadvacet let, právě přiznal, že během několika měsíců předal cizí ženě téměř všechno, co jsme společně vybudovali.
Obrátila jsem se k makléři.
„A jak je možné, že jste nemovitost prodali bez mého souhlasu? Část majetku byla napsaná také na mě.“
Muž otevřel aktovku a vytáhl několik dokumentů.
„Paní Victorie, podle předložených smluv jste s převodem souhlasila. Je zde i váš podpis.“
Podívala jsem se na dokument.
Podpis vypadal téměř dokonale. Stejný tvar písmen, stejné zakončení, dokonce i drobný detail, který jsem při podepisování vždy dělala.
Jenže já jsem tento dokument nikdy neviděla.
„To není můj podpis,“ zašeptala jsem.
Makléř zvážněl.
„V takovém případě doporučuji okamžitě kontaktovat právníka a policii. Pokud byly dokumenty skutečně zfalšovány, může jít o závažný trestný čin.“
Robert mě náhle chytil za ruku.
„Victorie, je ještě něco, co musíš vědět.“
Podívala jsem se n