„Řekl jsem: Vypadněte! Už tu nepracujete!“
Omar Al-Rašíd udeřil dlaní do matrace a jeho hlas se rozlehl celým pokojem. Mladá zdravotní sestra, která mu právě přinesla léky, sebou polekaně trhla. Snažila se ještě něco vysvětlit, ale šejk ji nenechal domluvit.
„Nechci vás už nikdy vidět! Zavolejte mi někoho, kdo skutečně ví, co dělá!“
Žena se skloněnou hlavou opustila pokoj. Jakmile za sebou zavřela dveře, nedokázala zadržet slzy. Na chodbě narazila na vrchní sestru, která se na ni podívala s pochopením.
„Zase?“ zeptala se tiše.
Mladá žena jen přikývla.
Během posledních dvou týdnů byla už šestou zdravotní sestrou, kterou čtyřicetiletý Omar propustil. A všichni na klinice věděli, že další zaměstnankyně pravděpodobně dlouho nevydrží.
Omar nebyl obyčejným pacientem. Byl bohatým podnikatelem, vlastnil několik luxusních hotelů a také soukromou kliniku, ve které se nyní léčil. Před několika měsíci mu lékaři diagnostikovali závažné srdeční onemocnění. Podstoupil komplikovanou operaci a dostal přísná doporučení: musí odpočívat, vyhýbat se stresu, omezit fyzickou námahu a na nějakou dobu přestat pracovat.
Jenže Omar měl na všechna tato doporučení jedinou odpověď.
„Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat!“
I z nemocničního lůžka řídil své podnikání. Každý den absolvoval několik telefonátů, kontroloval účty, vydával příkazy zaměstnancům a řešil obchodní spory. Pokud ho někdo požádal, aby odložil telefon a odpočinul si, považoval to za osobní urážku.
Zdravotní sestry to měly nejhorší.
Když léky dorazily o několik minut později, vyhrožoval jim propuštěním. Pokud mu jídlo nechutnalo, požadoval výměnu kuchyňského personálu. Jednu sestru dokonce propustil jen proto, že ho požádala, aby během přípravy na lékařský zákrok ukončil telefonní hovor.
Nikdo se mu neodvážil odporovat. Všichni totiž věděli, že klinika patří právě jemu.
Hlavní lékař se s ním několikrát pokoušel promluvit.
„Pane Al-Rašíde, potřebujete především klid. Vaše srdce se stále zotavuje. Neustálé rozčilování a pracovní hovory vám mohou vážně uškodit.“
„Je to moje nemocnice!“ odsekl Omar. „Jestli se někomu nelíbí pracovat pro mě, může odejít. Najdu si jiné.“
Jenže najít nové sestry bylo čím dál obtížnější. Zprávy o jeho chování se mezi zdravotnickým personálem rychle šířily a málokdo chtěl riskovat práci v takovém prostředí.
Jednoho dne se však na klinice objevila osmadvacetiletá Anna.
Nedávno se přestěhovala z malého městečka do hlavního města. Měla zdravotnické vzdělání a několik let pracovala na kardiologickém oddělení veřejné nemocnice. Byla zvyklá na náročné pacienty, dlouhé směny i situace, ve kterých bylo nutné zachovat chladnou hlavu.
Když se ucházela o místo, primář si pečlivě prohlédl její dokumenty.
„Máme pro vás volnou pozici,“ řekl nakonec. „Ale musím vás předem upozornit na jednoho pacienta. Jmenuje se Omar Al-Rašíd. Je to majitel kliniky a za poslední dva týdny propustil šest zdravotních sester.“
Anna se na chvíli odmlčela.
„A proč?“

„Protože mu nikdo nedokáže vyhovět. Je zvyklý, že všichni dělají přesně to, co chce. Dokonce i když jeho požadavky odporují lékařským doporučením.“
„A co když mu někdo řekne ne?“
Primář si povzdechl.
„Pak obvykle následuje křik a výhrůžky. Nechci vás strašit, ale měla byste vědět, do čeho jdete.“
Anna se klidně usmála.
„Rozumím. Přesto bych to chtěla zkusit.“
Následující ráno dostala svou první směnu.
Když vstoupila do Omarova pokoje, měla na sobě čistý bílý stejnokroj, kolem krku stetoskop a v rukou desky s výsledky vyšetření.
Omar ležel na posteli v tradičním oděvu a telefonoval. Sotva ji spatřil, zamračil se.
„Další? Kolik jich sem ještě hodlají poslat?“
Anna ho pozdravila, položila desky na stolek a začala kontrolovat jeho zdravotní dokumentaci.
„Posloucháte mě vůbec?“ zvýšil hlas.
„Ano, pane. Ale nejdříve potřebuji zkontrolovat vaše výsledky a léčebný plán.“
Omar prudce položil telefon.
„Uvědomujete si vůbec, s kým mluvíte? Za pár minut odsud utečete v slzách, stejně jako všechny ostatní.“
Anna zvedla oči.
„To se ještě uvidí.“
Šejk se na ni překvapeně podíval. Nebyl zvyklý, že mu někdo odpovídá tak klidně.
„Přineste mi telefon. Musím zavolat svému řediteli.“
„Nejdříve vám změřím tlak a zkontroluji tep.“
„Řekl jsem, že chci telefon!“
„Slyšela jsem vás. Ale právě teď je důležitější vaše zdravotní kontrola.“
Omar se posadil a jeho tvář zrudla vzteky.
„Víte, že vás můžu okamžitě vyhodit?“
Anna odložila dokumentaci a podívala se mu přímo do očí.
„Samozřejmě. Vím také, že jste majitelem této kliniky. Ale právě proto byste měl nejlépe ze všech chápat, proč tu jsme. Nejsem tady proto, abych vám nosila telefon a plnila každý rozkaz. Jsem tady proto, abych se starala o vaše zdraví.“
Omar se hořce zasmál.
„Vy si myslíte, že mě budete poučovat?“
„Ne. Jen vám připomínám, že vaše srdce nezajímá, kolik hotelů vlastníte ani