Třiadvacetiletá Elena Morganová nikdy nesnila o bohatství ani luxusu. Pracovala jako služebná v honosném sídle milionáře Alexandera Blackwooda pouze proto, aby zachránila svého mladšího bratra. Chlapec trpěl vážným onemocněním a jeho léčba vyžadovala obrovské množství peněz. Elena proto přijímala každou směnu, snášela ponižování a nikdy si nedovolila stěžovat.

Věděla, že ztráta zaměstnání by pro její rodinu znamenala katastrofu.

Největší problémy jí způsobovala Christina Valeová, vedoucí domácího personálu. Byla arogantní, bezcitná a už od prvního dne dávala Eleně najevo, že ji považuje za někoho méněcenného.

„Zase telefonuješ? Myslíš si, že tě platíme za vysedávání?“ okřikla ji jednoho rána.

„Omlouvám se. Jen jsem čekala zprávu z nemocnice. Můj bratr dnes podstupuje zákrok.“

Christina se pohrdavě zasmála.

„Tvoje rodinné problémy mě nezajímají. Jestli chceš zůstat zaměstnaná, nauč se plnit své povinnosti.“

Elena sklopila hlavu a vrátila se k práci. Nemohla si dovolit odporovat.

Toho večera pořádal Alexander Blackwood ve svém sídle velkolepou soukromou recepci. Pozval významné podnikatele, politiky a několik zahraničních investorů. Celé sídlo bylo osvětlené, všude stály drahé květinové dekorace a personál měl plné ruce práce.

Elena sbírala prázdné sklenice poblíž hlavního schodiště, když si všimla Christiny u vitríny s rodinnými šperky. Žena se nejprve rozhlédla, potom nenápadně otevřela skleněnou schránku a vytáhla zlatou brož zdobenou drahými kameny.

Rychle si ji schovala do kapsy.

Elena nevěřila vlastním očím.

„Christino, co to děláte?“ zašeptala, když ji dostihla na chodbě.

Vedoucí personálu se otočila a její tvář okamžitě ztvrdla.

„Doporučuji ti, abys zapomněla na to, co jsi právě viděla.“

„Vraťte tu brož. Patří dceři pana Blackwooda.“

Christina se zasmála.

„Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat. A jestli se o tom někdo dozví, postarám se, aby všichni uvěřili, že jsi ji ukradla ty.“

„Ale já jsem nic neudělala!“

„To se ještě uvidí.“

O několik minut později se hlavním sálem rozezněl poplach.

Brož zmizela.

Christina okamžitě vystoupila před hosty a oznámila, že podezřelou je Elena. Tvrdila, že ji viděla pohybovat se poblíž vitríny a že se chovala podezřele.

Elenu přivedli před Alexandra Blackwooda.

„Pane, prosím, musíte mi věřit. Tu brož jsem nevzala,“ bránila se.

Alexander si ji přeměřil chladným pohledem.

„A kdo tedy?“

„Christina. Viděla jsem ji, jak ji vytahuje z vitríny a schovává do kapsy.“

V sále se ozvalo několik překvapených hlasů.

Christina však ani na okamžik nezaváhala.

„To je absurdní! Snaží se zachránit vlastní kůži tím, že obviňuje mě. Pracuji pro vás už mnoho let. Opravdu si myslíte, že bych něco takového udělala?“

Alexander se zamračil.

Neměl rád, když někdo zpochybňoval jeho autoritu. A ještě méně snášel, když ho někdo před hosty stavěl do nepříjemné situace.

„Máš nějaký důkaz, že ti tu brož podstrčila?“ zeptal se Eleny.

Dívka sklopila oči.

„Ne. Ale říkám vám pravdu.“

Christina v tu chvíli dostala nápad.

„Pane Blackwoode, existuje způsob, jak zjistit, kdo lže. Víte přece, jak se podobné případy řešily v minulosti.“

Ukázala směrem k venkovní části sídla, kde se nacházela soukromá nádrž s několika krokodýly. Alexander ji nechal vybudovat jako součást své extravagantní sbírky exotických zvířat.

Několik hostů se nervózně zasmálo. Jiní zůstali zaraženě stát.

„Co tím navrhujete?“ zeptal se Alexander.

„Ať ji spustíme do vody. Jestli mluví pravdu, nemá se čeho bát.“

Elena zbledla.

„Prosím, to nemůžete myslet vážně!“

Alexander se podíval na stráže.

„Odveďte ji.“

Dva muži chytili Elenu za paže a odvlekli ji k nádrži. Dívka se bránila, plakala a stále opakovala, že je nevinná.

„Pane Blackwoode, prosím! Mám nemocného bratra. Potřebuji tu práci. Nikdy bych nic neukradla!“

Její prosby však nikoho nezastavily.

Když dorazili k nádrži, hladina vody se neklidně zavlnila. Jeden z krokodýlů se pomalu přiblížil k okraji. Hosté začali ustupovat.

Elenu připoutali k bezpečnostnímu zařízení a začali ji pomalu spouštět směrem k vodě.

„Ještě máte možnost přiznat se,“ zavolala Christina.

„Nemám se k čemu přiznávat!“ vykřikla Elena.

Její nohy se právě dotkly hladiny, když se ozvala hlasitá rána.

Výstřel.

Všichni sebou trhli.

Jeden z hostů upustil sklenici a Alexander se prudce otočil směrem k hlavnímu vchodu.

Do zahrady právě vběhli dva ozbrojení policisté. Za nimi kráčel starší muž v tmavém obleku, který držel v ruce složku s dokumenty.

„Okamžitě zastavte! Nikdo se ani nepohne!“ zakřičel jeden z policistů.

Stráže Elenu okamžitě vytáhly zpět na pevnou zem.

Alexander vykročil proti příchozím.

„Kdo vám dovolil vstoupit na můj pozemek?“

Starší muž otevřel složku a ukázal mu průkaz.

„Pane Blackwoode, jsme tu kvůli podezření z krádeže, podvodu a vydírání. A podle toho, co jsme právě viděli, budeme muset vyše