Vrátil jsem se na své panství o několik hodin dříve, než jsem původně plánoval. Netušil jsem, že právě tento nečekaný návrat odhalí tajemství, které přede mnou někdo skrýval celé roky. A už vůbec by mě nenapadlo, že se bude týkat mého nejvěrnějšího psa.

Jmenuji se Nicolas. Vlastním rozsáhlé panství na okraji města, obklopené lesy, zahradami a vysokou kamennou zdí. Mám rád pořádek, přesně stanovená pravidla a především bezpečí. Proto jsem si před několika lety pořídil německého ovčáka jménem Titan.

Byl to mohutný pes vážící téměř čtyřicet kilogramů. Měl širokou hlavu, silné čelisti a pohled, který dokázal zastrašit i dospělého muže. Pro většinu lidí představoval nebezpečné zvíře, ke kterému se nikdo neodvažoval přiblížit. Poslouchal pouze mě a několik členů ochranky.

Nikdy jsem ho neviděl, že by se dobrovolně nechal pohladit cizím člověkem. Když se někdo přiblížil k jeho misce nebo se pokusil překročit hranici, kterou si sám stanovil, okamžitě zpozorněl.

Právě proto jsem zůstal stát jako přimrazený, když jsem toho odpoledne projel hlavní bránou a spatřil něco naprosto neuvěřitelného.

Uprostřed zahrady seděl Titan v malém růžovém elektrickém autíčku. Kolem krku měl uvázaný světle růžový šátek a vedle něj stála šestiletá holčička Alba, dcera našeho zahradníka Gabriela.

Usmívala se a jednou rukou držela volant, zatímco druhou hladila obrovského psa po hlavě.

Několik vteřin jsem jen mlčky pozoroval tu zvláštní scénu.

„Albo, co se tady děje?“ zeptal jsem se nakonec.

Holčička zvedla hlavu a nadšeně se usmála.

„Pane Nicolasi! Titan si chtěl hrát na závody. Tak jsem ho vzala na projížďku.“

„Ty ses ho nebála?“

Pokrčila rameny.

„Proč bych se měla bát? On je hodný.“

Chtěl jsem jí vysvětlit, že Titan není obyčejný domácí mazlíček a že by si s ním neměla hrát bez dozoru. Vtom však holčička dodala něco, co mě překvapilo ještě víc.

„On mě vždycky pozná. Někdy přijde k mému oknu, když nemůžu spát. Lehne si vedle dveří a zůstane tam, dokud neusnu.“

Zamračil jsem se. O ničem takovém jsem nevěděl.

Právě v tu chvíli přiběhl ze zadní části zahrady Gabriel. Když spatřil mě, okamžitě zbledl.

„Pane Nicolasi, omlouvám se. Neměl jsem dovolit, aby si Alba hrála s Titanem. Už se to nebude opakovat.“

Jeho hlas zněl nervózně. Přesto jsem si všiml, že se nedívá na mě. Jeho oči byly upřené na psa.

Pak tiše vyslovil jediné slovo:

„Rexi…“

Stalo se něco, co jsem nedokázal vysvětlit.

Titan okamžitě seskočil z růžového autíčka. Bez jediného zaváhání přešel k Gabrielovi, zvedl hlavu a položil mu ji na hruď. Potom tiše zakňučel a začal mu olizovat ruku.

Zůstal jsem stát bez hnutí.

Rex.

Tak se Titan jmenoval předtím, než jsem ho před několika lety získal. Toto jméno však nebylo uvedeno v žádných veřejných dokumentech. Znal jsem ho pouze z několika starých záznamů, které jsem dostal spolu s jeho zdravotní dokumentací. Podle nich měl pes za sebou náročný výcvik a neznámou minulost.

Nikdy jsem se o ni příliš nezajímal. Důležité pro mě bylo, že je zdravý, poslušný a spolehlivý.

„Odkud znáte tohle jméno?“ zeptal jsem se Gabriela.

Zahradník neodpověděl. Místo toho sevřel něco pod bundou. Teprve tehdy jsem si všiml tenkého řetízku a malého kovového medailonku, který mu vykukoval zpod límce.

Než jsem stačil položit další otázku, přistoupil ke mně vedoucí ochranky.

„Pane, potřebujeme si s vámi okamžitě promluvit. Nejlépe někde v soukromí.“

Jeho výraz mě znepokojil.

„O co jde?“

Podíval se na Gabriela a potom na psa.

„Myslím, že byste měl vědět, kdo tento muž skutečně je. A také to, proč se váš pes chová, jako by ho znal celý život.“

Zavedl jsem oba muže do pracovny. Alba zůstala na zahradě a Titan se od Gabriela nechtěl vzdálit. Nakonec si lehl přímo před dveře, jako by chtěl dát jasně najevo, že nikam nepůjde.

Vedoucí ochranky položil na stůl starou složku.

„Před několika týdny jsem prověřoval minulost všech zaměstnanců panství. Ne proto, že bych měl podezření na Gabriela, ale kvůli novým bezpečnostním pravidlům. Narazil jsem přitom na několik nesrovnalostí.“

Otevřel složku a vytáhl fotografii.

Byl na ní mladý muž v tmavé uniformě. Vedle něj seděl německý ovčák, který vypadal přesně jako Titan.

„Toto je Gabriel před dvanácti lety,“ vysvětlil.

Podíval jsem se na fotografii a potom na zahradníka. Měl jsem pocit, že se mi před očima začíná skládat obraz, jehož jednotlivé části jsem dosud vůbec neznal.

„Sloužil u speciální záchranné jednotky,“ pokračoval vedoucí ochranky. „Pracoval se služebními psy. Jeho partnerem byl právě tento pes. Tehdy se jmenoval Rex.“

Otočil jsem se ke Gabrielovi.

„Proč jste mi o tom nikdy neřekl?“

Zahradník sklopil oči.

„Protože jsem nechtěl, aby mě někdo poznal. A hlavně jsem nechtěl, aby se znovu začalo mluvit o tom, co se stalo.“

„Co se stalo?“ zeptal jsem se.

Gabriel dlouho mlčel. Potom pomalu vytáhl medailonek a položil ho na stůl.

Uvnitř byla drobná fotografie jeho manželky a malé holčičky. Na zadní straně byl vyrytý nápis: *P