V lese bylo nezvykle ticho. Podzimní mlha se líně vznášela mezi stromy, listí šustilo pod nohama a vlhký vzduch byl prosycen napětím. Klid narušoval jen tlumený nářek starého muže. Ležel na zemi, obklopen skupinou mužů s drsnými tvářemi a výsměšnými úšklebky. Byli to bandité – nebezpeční, nevyzpytatelní a bez soucitu.

Jeden z nich, s jizvou přes obličej, se sklonil k ležícímu muži:

– Tak co, dědo, kde máš zásoby? Víme, že něco schováváš.

Starý muž jen zakryl hlavu rukama. Mluvit neměl sílu, a i kdyby chtěl, dobře věděl, že jakákoli odpověď by jen zhoršila situaci. Kopance pokračovaly. Bandité se smáli. Bavilo je jeho bezmocné tělo. Pro ně to byla hra.

Najednou se ale ozval pevný ženský hlas:

– Okamžitě přestaňte.

Všichni se zarazili. Otočili hlavy směrem k mlze, odkud vykročila žena v armádní uniformě. Byla vysoká, přímého postoje, ve věku kolem pětatřiceti let. Její chůze byla klidná, pohled chladný a soustředěný. Bylo jasné, že ví přesně, co dělá.

Na tvářích banditů se objevily zlomyslné úsměvy.

– No podívejme se, jaká kráska nám sem přišla – zasmál se jeden z nich, přejížděje ji očima.

– Co taková slečna dělá sama v lese? – dodal druhý s posměšným tónem.

– Až na to, že vypadá fakt dobře, tak ještě voní jako… mmm… jako něco, co jsme dlouho necítili – procedil třetí.

– Jestli jsi tu sama, tak ti asi nikdo nepomůže. Ale my se o tebe rádi postaráme – šklebil se další.

Jejich řeči byly nechutné, přehnaně sebevědomé a urážlivé. Vyměňovali si pohledy, smáli se a pomalu obkličovali ženu, jako by šlo o snadnou kořist. Ale ona se nedala vyvést z míry. Bez jediného slova si klekla k starému muži a začala kontrolovat jeho dech a puls.

Jeden z útočníků ji chytil za ruku.

– Co je? Jsi snad hluchá? – zavrčel.

Žena k němu zvedla pohled. V jejích očích nebyl strach. Nebyla tam ani zloba. Jen tichá výstraha.

– Sundej ty špinavé ruce – řekla klidně, ale pevně.

– Fakt? Ty si budeš ještě vyskakovat? – zasmál se vůdce banditů. – Tak co, hoši, naučíme tuhle slečinku trochu slušnému chování?

Natáhl ruku, aby ji k sobě přitáhl, ale právě v tu chvíli se stalo něco, co nikdo z nich nečekal.

Žena se bleskurychle vyprostila z jeho sevření a jediným plynulým pohybem udeřila loktem přímo do jeho brady. Muž se zapotácel a spadl dozadu, přímo na kořen stromu. Otřeseně se zhroutil.

Ostatní zareagovali se zpožděním. Jeden se rozběhl směrem k ní, ale nedostal se daleko – kopla ho přímo do kolene, až se svalil na zem. Ve vteřině měla v ruce kámen a bez zaváhání ho udeřila do týla. Další útočník zůstal ležet v bezvědomí.

Zůstali dva. Ustoupili o krok. Přestali se smát. Jeden z nich vytáhl nůž.

– To bude problém. Ta ženská má vojenský výcvik – procedil mezi zuby.

– Mizíme – navrhl druhý.

Ale bylo pozdě.

Žena se přiblížila jako stín. Rychlý pohyb, rána kolenem do hrudníku, druhý výpad a poslední útočník ležel na zemi. Druhý se pokusil utéct, ale dostal zásah zezadu – přesně cílený úder ho srazil k zemi.

Celý incident netrval ani dvě minuty.

Pět mužů. Všichni vyřazeni. Žádná zbraň, jen zkušenost, klid a neochvějné odhodlání.

Starý muž, stále ležící, se k ní pomalu otočil:

– Kdo… kdo jste?

Žena se narovnala, popadla malou vysílačku z kapsy a stručně odpověděla:

– Jsem Anna. Voják. Dva týdny před důchodem. Teď už jste v bezpečí.

Stiskla tlačítko na vysílačce.

– Tady jednotka 014. Útočníci zneškodněni. Potřebuji evakuaci. Jeden civilista a pět zraněných útočníků. Severní oblast, východní stezka.

Z rádia se ozvalo krátké šumění, pak hlas:

– Rozumím, 014. Jednotka na cestě.

Anna se zhluboka nadechla a podívala se ke korunám stromů, kde slunce právě proráželo mlhu.

Epilog

Příběh se rychle rozšířil. V malých vesnicích, které žily ve strachu z banditů, se Anna stala symbolem odvahy. Nechtěla však slávu ani vděk. Dělala jen to, co považovala za správné.

Nikdo z útočníků nečekal, že narazí právě na ni. A právě to je na příběhu nejsilnější – ukazuje, že skutečná síla nemusí být hlučná. Někdy stačí klid, přesnost a odvaha postavit se zlu, i když jsi sám. Protože někdy právě tehdy, když to nikdo nečeká, přichází okamžik pravdy.