V obrovské pracovně zavládlo naprosté ticho.

Čtyři ozbrojení muži stáli nehybně u stěn a nevěřícně hleděli na mou šestiletou dceru, která právě navrhla jednomu z nejmocnějších mužů newyorského podsvětí, aby si mě vzal.

Adrian Kane se na ni díval, jako by právě slyšel něco, co nedokáže pochopit.

A já? Stála jsem ve dveřích v pracovní uniformě, bledá strachy a přesvědčená, že nás obě právě čeká nejhorší den našeho života.

Jmenuji se Elena a už dva roky jsem pracovala jako služebná v luxusním sídle Adriana Kanea. Bylo mu šestatřicet, vlastnil několik prestižních podniků na Manhattanu a podle pověstí měl pod kontrolou mnohem víc než jen restaurace a noční kluby. Lidé se mu vyhýbali, jeho nepřátelé záhadně mizeli a nikdo se ho neodvážil urazit.

Nikdy jsem ho neviděla smát se.

Až do toho rána.

Všechno začalo tím, že moje obvyklá chůva náhle onemocněla. Neměla jsem nikoho, kdo by se postaral o Miu, a ztratit práci jsem si nemohla dovolit. Nájem byl splatný za několik dní a na účtu mi zbývalo sotva tolik peněz, abych koupila jídlo na celý týden.

Vzala jsem tedy Miu s sebou do sídla a doufala, že si jí nikdo nevšimne.

„Zůstaneš v místnosti pro zaměstnance, ano?“ řekla jsem jí přísně. „Můžeš si pustit pohádky, sníst sušenky, ale nikam nechoď. A hlavně se nepokoušej mluvit s panem Kanem.“

Mia naklonila hlavu.

„Proč?“

„Protože je to můj šéf.“

„A proč se nikdy neusmívá?“

„Mio.“

„Možná je smutný.“

Povzdechla jsem si a políbila ji na čelo.

„Prosím tě, dneska buď hodná.“

Slíbila mi to. A první dvě hodiny skutečně dodržovala všechna pravidla.

Potom mě správkyně domu poslala připravit jídelnu na důležitou schůzku. Pracovala jsem rychle, protože jsem věděla, že Adrian nesnáší zpoždění.

Když jsem se vrátila do místnosti pro zaměstnance, Mia byla pryč.

Na stole zůstaly otevřené sušenky, zapnutá televize a její růžový batůžek.

Srdce mi začalo bušit jako o závod.

Prohledala jsem kuchyni, chodby i malou zahradu. Ptala jsem se ostatních zaměstnanců, ale nikdo ji neviděl.

Pak jsem zaslechla něco, co mě přimělo zastavit se uprostřed chodby.

Smích.

Hluboký, mužský smích.

Zněl z Adrianovy pracovny.

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Za dva roky jsem ho neslyšela ani jednou. Pomalu jsem přistoupila ke dveřím a nahlédla dovnitř.

A tam byla Mia.

Stála přímo před Adrianovým obrovským pracovním stolem, svírala svého plyšového slona a s naprostou vážností si prohlížela muže, kterého se báli i dospělí.

Adrian seděl v koženém křesle. Jeho dva nejbližší muži stáli vedle dveří a vypadali, jako by se právě stali svědky něčeho nemožného.

„Jste opravdu moc hezký,“ oznámila mu Mia.

Adrian pozvedl obočí.

„Opravdu?“

„Ano. A jste taky vysoký.“

Jeden ze strážců si odkašlal, aby zakryl smích.

Mia však ještě neskončila.

„Měl byste se stát mým tatínkem!“

V tu chvíli jsem vtrhla do místnosti.

„Mio! Okamžitě se omluv panu Kaneovi!“

Dcera se ke mně otočila a rozzářila se.

„Mami, našla jsem tvého šéfa! A myslím, že se k nám perfektně hodí.“

Chtěla jsem se propadnout do země.

„Pane Kane, strašně se omlouvám. Ona je ještě malá a neví, co říká. Už se to nebude opakovat.“

Adrian se pomalu postavil.

Jeho úsměv zmizel a v jediném okamžiku se změnil v muže, před kterým všichni v domě chodili po špičkách.

Pak se ale podíval na Miu.

„Proč si myslíš, že tvoje maminka potřebuje, abych se stal tvým tatínkem?“

Mia přestala usmívat.

Přitiskla si plyšového slona k hrudi a sklopila oči.

„Protože si maminka myslí, že spím, když pláče.“

Přestala jsem dýchat.

Adrian zůstal nehybně stát. Jeho pohled se pomalu přesunul ke mně, ale já nedokázala promluvit.

Mia pokračovala tichým hlasem:

„Někdy sedí v kuchyni a dívá se na obrázek, na kterém jsem s tatínkem. Potom si utírá oči a říká, že už je všechno v pořádku. Ale není.“

Měla jsem pocit, že se mi pod nohama propadá zem.

Můj bývalý partner Daniel odešel, když byly Mie pouhé dva roky. Slíbil, že se vrátí, ale jednoho dne přestal zvedat telefon a nakonec zmizel úplně. Nikdy jsem Mie neřekla, jak moc mě jeho odchod zlomil.

Před ní jsem se vždy snažila být silná.

Jenže děti si všimnou i toho, co se dospělí snaží skrýt.

„Mio, to stačí,“ zašeptala jsem.

Ona se však podívala zpátky na Adriana.

„A ještě něco vám musím říct.“

Adrian si klekl, aby byl ve stejné výšce jako ona.

„Poslouchám.“

Mia se rozhlédla po místnosti a potom se naklonila blíž.

„Včera jsem slyšela maminku telefonovat. Říkala, že nás někdo našel a že se bojí, že nás odvede pryč.“

Ztuhla jsem.

Tohle už neměla vědět.

Před několika dny mi totiž zavolal neznámý muž. Znal moje celé jméno, věděl, kde pracuji, a tvrdil, že má informace o Danielovi. Řekl, že můj bývalý partner dluží peníze lidem, kteří se nezastaví před ničím, a že se brzy objeví někdo, kdo bude chtít mluvit se mnou.

Nevěděla jsem, jestli to byla pravda, nebo jen pokus mě zas