V okamžiku, kdy se mladá služebná dotkla křišťálové rukavice, se velkým sálem rozlehl podivný zvuk. Připomínal jemné zazvonění stříbrných zvonků, které se ozývá z dálky za chladné zimní noci.

Dívka sebou trhla, ale ruku neodtáhla.

Průhledný křišťál, který po celé generace zůstával chladný a nehybný, začal pomalu zářit. Nejprve se uvnitř objevil slabý zlatavý paprsek. Potom se světlo rozšířilo do všech pěti prstů a nakonec zaplavilo celý předmět.

V sále zavládlo naprosté ticho.

Dívky v drahých hedvábných šatech přestaly šeptat. Vévoda, který se ještě před chvílí smál, otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku. Dokonce i král, jenž byl známý svou přísností a nedůvěrou ke starým pověrám, se prudce narovnal na trůnu.

A pak se stalo něco ještě podivnějšího.

Křišťálová rukavice se sama od sebe otevřela.

Její průhledné prsty se rozevřely jako okvětní lístky vzácné květiny a umožnily služebné zasunout celou ruku dovnitř. Dívka nemusela tlačit ani překonávat sebemenší odpor. Rukavice jí padla tak dokonale, jako by byla vyrobena přímo pro ni.

„To není možné,“ zašeptala jedna z dvorních dam.

Princ se zvedl ze svého místa a pomalu sestoupil po mramorových schodech. Jeho oči spočívaly na zářícím křišťálu a na mladé ženě, která ještě před několika okamžiky stála v poslední řadě mezi služebnictvem.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.

„Elenora, Vaše Výsosti.“

„A odkud pocházíš?“

Dívka sklopila oči.

„Nevím, kdo byli moji rodiče. Jako malou mě našli u bran kláštera na severu království. Vychovaly mě tamní sestry, dokud jsem nebyla dost stará na to, abych si našla práci. Před třemi lety jsem přišla do paláce.“

Několik šlechticů si vyměnilo pohledy. Pro ně bylo nepředstavitelné, že by se budoucí královnou mohla stát dívka bez známého původu, bez majetku a bez rodového erbu.

„To musí být nějaký trik!“ vykřikla dcera vévody. „Určitě rukavici předem něčím potřela!“

„Ano!“ přidala se další dívka. „Nebo ji někdo upravil, aby ji mohla nasadit právě ona!“

Král však zvedl ruku a všechny okamžitě umlčel.

„Ticho!“

Jeho hlas se rozlehl sálem.

Potom přikázal starému královskému rádci, aby přinesl kroniku, ve které byly zaznamenány všechny známé události spojené s křišťálovou rukavicí.

Rukavice nebyla obyčejným rodinným dědictvím. Podle legendy ji před více než čtyřmi sty lety vytvořil královský klenotník na příkaz první královny Alžběty. Ta se prý neprovdala za nejbohatšího prince ani za nejmocnějšího šlechtice. Vybrala si obyčejného muže, který jí jednou zachránil život během bouře.

Jejich láska však vyvolala odpor urozených rodin. Šlechtici tvrdili, že žena na trůnu nesmí rozhodovat podle svého srdce. Královna proto nechala vyrobit rukavici, která měla podle jejího přání rozeznat člověka, jehož hodnota se neskrývá v majetku ani ve jménu.

Legenda tvrdila, že křišťál přijme pouze ruku člověka, který v sobě nese tři vlastnosti: soucit, odvahu a schopnost zůstat věrný vlastnímu svědomí, i když se mu za to ostatní vysmívají.

Po smrti královny se však význam příběhu postupně vytratil. Zkouška se změnila ve dvorskou tradici a lidé začali věřit, že rukavice vybírá ženu s nejvznešenější krví.

Nikdo si už nepamatoval původní smysl legendy.

Nikdo kromě starého královského archiváře.

Když přinesl kroniku, jeho ruce se třásly. Dlouho obracel zažloutlé stránky, než konečně našel záznam, který hledal.

„Vaše Veličenstvo,“ pronesl tiše, „je zde ještě jedna část legendy. Část, kterou se v posledních vydáních kroniky přestalo uvádět.“

Král se na něj ostře podíval.

„Čti.“

Archivář polkl a začal:

„Až přijde den, kdy se před křišťálem shromáždí ti, kteří touží po koruně více než po pravdě, rukavice zůstane chladná. Až však před ní stanou ruce poznamenané prací, které nikdy neodmítly pomoc potřebnému, křišťál znovu ožije. Neboť koruna není odměnou za vznešený původ, nýbrž závazkem vůči těm, kteří nemají moc se bránit.“

Po posledním slově se sálem rozlehlo tiché zašumění.

Elenora zírala na rukavici a cítila, jak se jí do očí derou slzy. Nechápala, proč se něco takového děje právě jí. Nikdy nesnila o koruně. Nikdy si nepředstavovala, že by mohla sedět vedle prince na trůnu. Jejím největším přáním bylo vydělat dost peněz, aby jednou nemusela celý život pracovat od rána do noci.

Princ však sledoval její ruce jinak než ostatní.

Všiml si drobných jizev na prstech, zarudlé kůže a mozolů, které vznikly po letech těžké práce. Vzpomněl si, že ji už několikrát zahlédl na nádvoří. Jednou nesla těžký koš s prádlem a zastavila se, aby pomohla starému zahradníkovi, který upadl. Jindy rozdělila svůj oběd hladovému chlapci, jenž se schovával u kuchyňských dveří.

Nikdy za to nic nechtěla. Dokonce ani nevěděla, že ji princ pozoruje.

„Proč jsi chtěla rukavici vyzkoušet?“ zeptal se jí.

Elenora zaváhala.

„Protože jste řekli, že může každá dívka.“

„Věděla jsi, že se ti budou vysmívat?“