Místo toho narazili na drobnou stařenku, která působila tak bezbranně, že se jim jí téměř okamžitě zželelo.

Seděla na nízké dřevěné stoličce u krajnice a před sebou měla několik dřevěných přepravek. V nich byly úhledně vyskládané červené rajčata, mrkev, okurky, papriky a několik svazků čerstvých bylinek.

Na sobě měla starý svetr, dlouhou vybledlou sukni a boty, které už dávno potřebovaly vyměnit.

Když zahlédla policejní auto, nervózně vstala.

Jedna z policistek přistoupila blíž.

„Dobrý den. Víte, že na tomto místě není povolený pouliční prodej?“

Stařenka sklopila oči.

„Vím, děvenko.“

Její hlas byl tichý.

„Jenže já nemám na výběr.“

Policistka se podívala na její bedny.

„Proč?“

Žena chvíli mlčela.

Potom si povzdechla.

„Mám nemocného syna. Potřebuje léky. Důchod mi nestačí a na zahradě mám zeleninu, kterou nemáme jak spotřebovat. Tak ji prodávám.“

Policisté si vyměnili pohledy.

Nebyla první starší žena, kterou potkali při podobném přestupku.

Ale něco na ní působilo jinak.

Nevypadala jako někdo, kdo se snaží vydělat na úkor ostatních.

Vypadala jako člověk, který se snaží přežít.

„Kolik toho prodáte za den?“ zeptal se starší policista.

„Jak kdy.“

„A opravdu je to všechno z vaší zahrady?“

Stařenka přikývla.

„Ano. Všechno.“

Policistka se usmála.

„Podívejte, tentokrát vás necháme být. Ale příště už můžete dostat pokutu.“

Stařenka několikrát přikývla.

„Samozřejmě. Už to neudělám.“

Říkala to rychle.

Až příliš rychle.

Policisté se otočili k odchodu.

Pak se policistka zarazila.

„Víte co? Něco si od vás koupíme.“

Stařenka zvedla hlavu.

„Nemusíte.“

„Proč ne?“

„Máte toho dost.“

„Právě proto.“

Policista se zasmál.

„Vezmeme pár rajčat.“

Stařenka zbledla.

„Ne, synku. To opravdu není potřeba.“

Policista se zarazil.

„Proč?“

„Protože… už skoro všechno prodávám.“

Rozhlédl se kolem.

Na ulici přitom nebyl jediný zákazník.

„Tady?“

Stařenka se nervózně zasmála.

„Chodí ráno.“

„Aha.“

Policista si dřepl k bedně.

„Tak si vezmeme třeba tři.“

Stařenka se k němu okamžitě natáhla.

„Ne!“

Její reakce byla tak prudká, že policista ruku zastavil.

Nastalo ticho.

Stařenka se snažila usmát.

„Promiňte. Jen… jsou trochu citlivá.“

Policista se zamračil.

„Citlivá?“

„Ano.“

„Jsou to přece rajčata.“

Žena nic neřekla.

Policista pomalu sáhl do bedny.

Vzal jedno rajče.

Držel ho v ruce a chvíli si ho prohlížel.

Na první pohled vypadalo naprosto normálně.

Pak si všiml něčeho zvláštního.

Na spodní straně byla malá tmavá tečka.

Otočil rajče.

Přejel prstem po slupce.

„Co je tohle?“

Stařenka se ani nepohnula.

„Nic.“

Policista se podíval na kolegyni.

Pak na ostatní zeleninu.

Vzal druhé rajče.

Stejná tečka.

Potom třetí.

Opět.

Policistka se naklonila nad bednu.

„Počkejte.“

Vzala si rukavice a opatrně prohlédla jedno z rajčat.

„Tohle není půda.“

Stařenka mlčela.

Policistka se podívala na okurky.

Potom na papriky.

A najednou si všimla, že několik kusů zeleniny má na povrchu nepatrné zářezy.

Tak malé, že by si jich běžný zákazník vůbec nevšiml.

„Otevřete tu bednu.“

Stařenka couvla.

„Není tam nic.“

„Otevřete ji.“

„Prosím…“

Policista odklopil víko.

Pod první vrstvou zeleniny byly další bedny.

Jedna.

Druhá.

Třetí.

Všechny pečlivě zakryté.

Policistka sáhla dovnitř.

A vytáhla plastový sáček.

Uvnitř byly malé bílé ampule.

Na každé bylo napsané něco, co okamžitě změnilo výraz policistů.

„Co je to?“ zeptal se policista.

Stařenka se rozplakala.

„Já nic neudělala.“

Policistka se podívala na kolegu.

„Tohle nejsou léky pro jejího syna.“

Policista sáhl po telefonu.

„Zavolejte kriminálku.“

Stařenka se náhle pokusila vstát a odejít.

Policista jí zastoupil cestu.

„Paní, zůstaňte tady.“

„Já musím pryč.“

„Kam?“

„Domů.“

„Proč?“

Žena začala plakat ještě víc.

„Protože tam na mě čeká syn.“

„Ten nemocný syn?“

Přikývla.

Policista se na ni chvíli díval.

„Tak proč jste nám tvrdila, že zeleninu prodáváte kvůli jeho lékům?“

Žena sklopila hlavu.

„Protože kdybych vám řekla pravdu, už bych ho nikdy neviděla.“

Všichni ztichli.

Policistka se posadila vedle ní.

„Řekněte nám pravdu.“

Stařenka si otřela oči.

„Můj syn není nemocný.“

Policista zamrkal.

„Cože?“

„Je hledaný.“

V tu chvíli se na ulici objevilo další policejní auto.

Stařenka se podívala jeho směrem a šeptla:

„Už vědí, kde jsem.“

„Kdo?“

Neodpověděla.

Policisté okamžitě zajistili okolí.

Jeden z nich začal prohledávat další bedny.

A právě tehdy našel něco, co bylo mnohem děsivější než ampule.

Pod dvojitým dnem jedné z přepravek byl ukrytý svazek fotografií.

Na každé z nich byli lidé.

Muži, ženy, někdy celé rodiny.

U některých fotografií byla napsaná jména.

U jiných data.

Policistka zbledla.

Jednu fotografii totiž poznala.

Byla na ní žena, kterou policie hledala několik měsíců.

Byla vedena jako pohřešovaná.

„Odkud máte tyto fotografie?“ zeptala se.