Ten den měl být obyčejný.
Dva zkušení lovci, Viktor a Andrej, vyrazili brzy ráno do lesa daleko za městem. Zima byla nezvykle tvrdá a sníh pokrýval krajinu tak silnou vrstvou, že každý krok vydával hlasité křupnutí.
Měli v plánu strávit několik hodin v lese a potom se vrátit domů.
Jenže od rána se jim vůbec nedařilo.
Žádné čerstvé stopy.
Žádná zvěř.
Dokonce ani ptáci nebyli téměř slyšet.
Po několika hodinách už byli promrzlí a otrávení.
„Dneska jsme sem vůbec nemuseli jezdit,“ zamumlal Andrej.
Viktor si přehodil pušku přes rameno.
„Vrátíme se.“
Otočili se směrem k cestě.
A právě tehdy se mezi stromy něco pohnulo.
Rychlý načervenalý záblesk.
Viktor okamžitě zpozorněl.
„Liška.“
Zvíře stálo několik desítek metrů před nimi.
Na okamžik se zastavilo.
Podívalo se jejich směrem.
A potom se rozběhlo.
Viktor instinktivně zvedl pušku.
Výstřel zaduněl lesem.
Liška zmizela mezi stromy.
„Minuls.“
„Vím.“
Rozběhli se za ní.
Ne proto, že by očekávali úspěšný lov.
Spíš proto, že po hodinách bez jediné stopy konečně viděli něco živého.
Liška však běžela zvláštně.
Neutíkala přímo od nich.
Často zpomalila.
Ohlédla se.
A potom pokračovala dál.
Po několika minutách si Andrej všiml něčeho podivného.
„Počkej.“
Viktor zastavil.
„Co je?“
„Ona nás sleduje.“
„To nedává smysl.“
Liška se znovu otočila.
Tentokrát na ně několik sekund hleděla.
Potom zmizela za poslední řadou stromů.
Lovci pokračovali.
A najednou zjistili, že les skončil.
Před nimi se rozprostíralo obrovské bílé pole.
Nebyly tam stromy.
Nebyla tam cesta.
Jen sníh táhnoucí se až k obzoru.
A uprostřed toho všeho byla jáma.
Obrovská.
Černá.
Pravidelná.
Jako kdyby někdo vykopal díru přímo do země.
Viktor se zastavil.
„Co to sakra je?“
Andrej pokrčil rameny.
„Nevím.“
Liška stála několik metrů od okraje.
Neutíkala.
Jen se otočila.
Podívala se na oba muže.
A potom se podívala do jámy.
Viktorovi přeběhl mráz po zádech.
„Tohle není normální.“
Liška udělala několik kroků směrem k nim.
Zastavila se.
Potom znovu pohlédla dolů.
„Myslíš, že nás sem přivedla?“ zeptal se Andrej.
Viktor se zasmál.
„Liška nás přivedla k jámě?“
„Podívej se na ni.“
Viktor ztichl.
Zvíře skutečně čekalo.
Nakonec oba muži přistoupili k okraji.
Sníh tam byl mělký.
Zem se pod jejich botami mírně sesouvala.
„Opatrně,“ varoval Andrej.
Viktor si lehl na břicho a pomalu se naklonil přes okraj.
Pod ním byla tma.
Jáma byla hlubší, než čekali.
Nejméně několik metrů.
„Vidíš něco?“
Viktor dlouho neodpovídal.
„Viktore?“
„Počkej.“
Jeho hlas zněl najednou úplně jinak.
„Co tam je?“
Viktor se pomalu odsunul od okraje.
Byl bledý.
„Tam dole někdo je.“
Andrej okamžitě přiklekl.
„Člověk?“
„Nevím.“
„Jak to myslíš, že nevíš?“
Viktor se znovu podíval dolů.
Tentokrát už oba slyšeli slabý zvuk.
Něco jako sténání.
Andrejovi ztuhla tvář.
„To je člověk.“
Oba odložili pušky.
Přivolali pomoc a začali hledat způsob, jak se bezpečně dostat dolů.
Jáma nebyla přirozená.
Její stěny byly téměř svislé.
Na několika místech byly vidět staré stopy po kopání.
„Někdo ji vykopal,“ řekl Andrej.
„A proč?“
Viktor neodpověděl.
Liška mezitím stále stála opodál.
Neodešla.
Jako kdyby čekala, až lovci udělají to, kvůli čemu je sem přivedla.
Po několika minutách se Viktorovi podařilo sestoupit níž.
Když se přiblížil ke dnu, uviděl postavu.
Byl to muž.
Ležel na boku.
Měl na sobě tenkou bundu, která byla úplně promočená.
Vedle něj ležel prázdný batoh.
„Je naživu!“
Andrej okamžitě zavolal dolů.
„Slyšíš mě?“
Muž se pohnul.
„Prosím…“
Jeho hlas byl sotva slyšitelný.
„Jak dlouho jste tady?“
Muž zavřel oči.
„Nevím.“
„Kdo jste?“
Ticho.
Pak zašeptal:
„Nejsem tady sám.“
Viktor ztuhl.
„Cože?“
Muž zvedl ruku.
Ukázal směrem k zadní části jámy.
„Tam.“
Lovec se otočil.
V první chvíli nic neviděl.
Pak si všiml něčeho pod sněhem.
Kus látky.
Odhrnul sníh.
A objevil druhý batoh.
Potom třetí.
A čtvrtý.
Andrej zůstal stát nahoře s otevřenými ústy.
„Viktore…“
„Co?“
„Podívej se pořádně.“
Viktor začal odhrnovat další sníh.
A potom pochopil, proč byl muž v jámě tak vyděšený.
Pod sněhem nebyly jen batohy.
Byly tam stopy.
Mnoho stop.
Lidé se tam pohybovali ještě před několika dny.
Někdo je však následně zasypal sněhem.
A pak si všimli něčeho dalšího.
Na jedné straně jámy byly kovové úchyty.
„Tohle není past na zvěř,“ řekl Viktor.
Andrej zavolal policii.
Během několika desítek minut dorazily první hlídky.
Vyšetřovatelé prostor uzavřeli.
A čím déle jámu prohledávali, tím méně dával smysl příběh muže, kterého našli.
Ukázalo se, že byl součástí skupiny turistů, kteří před několika dny zmizeli.
Pátrání po nich už probíhalo.
Nikdo však netušil, kde jsou.
Muž policistům řekl, že je někdo nalákal do oblasti.
Potom byli přepadeni.
Několik lidí skončilo v jámě.
On jediný se dokázal udržet při