Sedávala u stěny, opírala se zády o nábytek a vydržela tam klidně dvacet nebo třicet minut. Někdy si něco šeptala. Jindy několikrát udeřila malou dlaní do zdi a pak se rozesmála.

Jako by jí někdo odpovídal.

Zpočátku jsme tomu s manželem nepřikládali žádný význam.

„Asi si našla nového kamaráda,“ smál se manžel.

Také jsem se usmívala.

Děti v jejím věku přece dokážou celé minuty mluvit s plyšovou hračkou, závěsem nebo vlastním odrazem v okně.

Jenže naše dcera si nehrála s ničím, co bychom viděli.

Hrála si se zdí.

A čím déle to trvalo, tím podivnější její chování bylo.

Začala tam nosit své hračky.

Jednoho rána přinesla plyšového králíčka. O chvíli později kostky. Potom panenku.

Když jsem všechny věci uklidila zpátky, dcera se rozčílila.

Vzala králíčka a znovu ho odnesla ke stěně.

„Tady?“ zeptala jsem se pobaveně.

Dcera jen přikývla.

Pak položila prst na zeď.

A usmála se.

Několikrát jsem si klekla vedle ní a zaklepala.

Nic.

Jen dutý zvuk, který jsem považovala za normální.

Stěna byla ze sádrokartonu. Byla součástí našeho domu už od rekonstrukce a nikdy jsme s ní neměli žádný problém.

Až jednoho večera jsem zaslechla něco, co mě zarazilo.

Byla jsem v kuchyni, když se z obývacího pokoje ozvalo slabé škrábání.

Pak tiché klepnutí.

Potom další.

Přestala jsem krájet zeleninu a poslouchala.

Klep.

Klep.

Klep.

Vyšla jsem z kuchyně.

Zvuk okamžitě ustal.

Dcera seděla u zdi a dívala se na mě.

„Co tam děláš?“

Nic neřekla.

Jen se usmála.

Pak si přiložila ukazováček ke rtům.

Pšššt.

Zůstala jsem stát.

To gesto mě překvapilo.

Nikdy jsme ji neučili, aby si dávala prst před ústa na znamení ticha.

„Kdo tě to naučil?“ zeptala jsem se.

Dcera se otočila ke zdi.

A znovu na ni třikrát zaklepala.

Tentokrát jsem se už neusmívala.

Přesto jsem si říkala, že děti napodobují všechno možné a že tomu přikládám příliš velký význam.

Další ráno mě ale čekalo něco ještě podivnějšího.

Připravovala jsem oběd.

Na stole leželo několik krajíců chleba.

Na okamžik jsem se otočila k lednici.

Když jsem se podívala zpátky, dcera stála u stolu.

V ruce držela dva krajíce.

„Kam je neseš?“

Rozběhla se pryč.

„Počkej!“

Zmizela v obývacím pokoji.

Nejdřív jsem se tomu zasmála.

Pak mi ale došlo, kam šla.

Šla ke zdi.

Utřela jsem si ruce a vydala se za ní.

U dveří jsem se zastavila.

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím.

Ve zdi byla obrovská díra.

Ne malá prasklina.

Ne odloupnutý kus omítky.

Velký nepravidelný otvor, kterým bylo vidět do temného prostoru uvnitř stěny.

Na podlaze ležely kusy sádrokartonu.

A moje dcera seděla vedle otvoru.

V naprostém klidu.

V ruce držela kousek chleba.

A strkala ho dovnitř.

„Ne!“

Rozběhla jsem se k ní.

Chytila jsem ji za ruku a odtáhla od zdi.

„Co to děláš?“

Dcera se ale nebránila.

Naopak.

Začala ukazovat dovnitř.

„Tam,“ řekla tiše.

Bylo to jedno z prvních slov, která se naučila.

„Co je tam?“

Ukázala znovu.

Podívala jsem se do otvoru.

Nejdřív jsem nic neviděla.

Jen tmu.

Prach.

Dřevěné trámy.

A několik kabelů.

Pak jsem ale zaslechla zvuk.

Velmi slabý.

Škrábání.

Zvedla jsem hlavu.

„Slyšel jsi to?“ zavolala jsem na manžela.

Přiběhl z chodby.

„Co se stalo?“

Ukázala jsem mu zeď.

Klekl si.

Několik sekund mlčel.

Potom zaklepal na okolní sádrokarton.

„Tohle není normální.“

Vzal baterku a posvítil dovnitř.

Světelný kužel projel prázdným prostorem.

A zastavil se.

Na něčem.

„Počkej.“

Posunul baterku.

Uprostřed dutiny něco leželo.

Bylo to malé.

Tmavé.

A obalené prachem.

„Co to je?“ zeptala jsem se.

Manžel se natáhl dovnitř a předmět vytáhl.

Byla to malá kovová krabička.

Dcera ji okamžitě poznala.

Začala natahovat ruce.

„Ne,“ řekl manžel. „Počkej.“

Krabičku položil na stůl.

Byla stará.

Na víku měla několik hlubokých škrábanců a zámek, který už byl téměř celý zrezivělý.

„Tohle sem někdo schoval,“ řekl.

„Kdo?“

Neodpověděl.

V tu chvíli se ale z dutiny ozvalo další škrábnutí.

Tentokrát mnohem hlasitější.

Všichni jsme ztichli.

Dcera se přestala smát.

Podívala se na otvor.

A potom udělala něco, co nás vyděsilo.

Začala znovu klepat na zeď.

Třikrát.

Klep.

Klep.

Klep.

Z druhé strany přišla odpověď.

Klep.

Klep.

Klep.

Manžel zbledl.

„To není možné.“

Pomalu se přiblížil ke stěně.

„Co je uvnitř?“

Vzali jsme nářadí a opatrně zvětšili otvor.

Nechtěli jsme poškodit kabely, takže jsme postupovali pomalu.

A potom jsme uviděli něco, co jsme tam rozhodně nečekali.

Za zdí nebyla jen dutina.

Byla tam úzká, zapomenutá chodba.

Vedla podél části domu a končila za dřevěnou deskou.

Na podlaze ležely staré krabice.

Některé byly desítky let staré.

Byly v nich fotografie, dokumenty a dopisy.

Ale nejpodivnější bylo, že jedna krabice byla téměř nová.

Manžel ji vytáhl ven.

Na víku bylo napsáno jediné slovo:

„PRO NI.“

Podívali jsme se na sebe.

„Pro koho?“ zašeptala jsem.

Otevřeli jsme ji.

Uvnitř byly fotografie našeho domu.

Ale ne