Ta věta mě zastavila přímo u dveří mého bytu.

Sousedka stála na chodbě a dívala se na mě způsobem, který mi okamžitě nahnal husí kůži.

„Cože?“

„Tvůj manžel,“ zopakovala tiše. „Už několik dní je od vás slyšet hluk. Přesouvá nábytek, mluví nahlas, někdy pouští televizi skoro na maximum.“

Chvíli jsem na ni jen zírala.

Pak jsem se nervózně zasmála.

„Jaký manžel?“

Sousedka zamrkala.

„No přece ten, co bydlí s tebou.“

„Já žiju sama.“

Úsměv jí zmizel z tváře.

„To není možné.“

„Je.“

„Tak kdo je ten muž, kterého slyším?“

V tu chvíli jsem se přestala smát.

Protože jsem si vzpomněla na několik podivných věcí z posledních dnů.

Hrnek, který jsem ráno našla u dřezu, přestože jsem ho večer uklidila.

Dveře skříně, které jsem si byla jistá, že jsem nechala zavřené.

A především zvláštní pocit, že někdo v mém bytě něco změnil.

Jen jsem si toho nedokázala všimnout.

„Co přesně jste slyšela?“ zeptala jsem se.

Sousedka se rozhlédla po chodbě.

„Mužský hlas. Každý den přibližně ve stejnou dobu.“

„Co říká?“

„Nevím. Nerozumím všemu. Ale včera jsem slyšela, jak něco těžkého táhl po podlaze.“

Polkla jsem.

„A jste si jistá, že to bylo z mého bytu?“

„Naprosto.“

Toho večera jsem svůj byt prohledala od sklepa až po ložnici.

Okna byla zamčená.

Dveře neporušené.

Nic nechybělo.

Peněženka ležela tam, kde jsem ji nechala.

Notebook také.

Doklady byly v zásuvce.

Nebylo žádné známky vloupání.

A přesto jsem měla pocit, že nejsem sama.

V kuchyni jsem znovu spatřila ten hrnek.

Tentokrát jsem si byla jistá.

Ráno byl ve skříňce.

Teď stál na lince.

Uvnitř byly ještě kapky vody.

Dotkla jsem se ho.

Byl studený.

Tu noc jsem téměř nespala.

Každé zapraskání podlahy mě probudilo.

Když jsem kolem druhé ráno zaslechla slabý zvuk z chodby, rozsvítila jsem všechna světla.

Nikdo tam nebyl.

Ráno jsem se rozhodla, že zjistím pravdu.

Nechtěla jsem volat policii bez důkazů.

Chtěla jsem toho člověka vidět.

Tak jsem vymyslela jednoduchý plán.

V osm hodin ráno jsem normálně odešla z domu.

Nechala jsem sousedy vidět, že odcházím do práce.

Dokonce jsem nastartovala auto a odjela za roh.

Tam jsem zaparkovala.

Po několika minutách jsem se vrátila zadním vchodem.

V bytě bylo ticho.

Zatáhla jsem závěsy.

V ložnici jsem vlezla pod vysokou postel a přikryla se dlouhým přehozem.

Telefon jsem přepnula do tichého režimu.

A čekala.

První hodina.

Nic.

Druhá hodina.

Pořád nic.

Začínala jsem si připadat hloupě.

Možná měla sousedka pravdu jen částečně.

Možná si opravdu spletla byt.

Pak jsem se podívala na hodiny.

11:49.

A o minutu později jsem uslyšela zvuk.

Cvaknutí zámku.

Ztuhla jsem.

Někdo odemykal moje dveře.

Dveře se otevřely.

Žádné násilí.

Žádné kopání.

Prostě někdo odemkl byt klíčem.

Vstoupil dovnitř.

Slyšela jsem kroky.

Pomalu.

Jistě.

Člověk, který přesně věděl, kam jde.

Pak se ozvalo otevření lednice.

Následovalo puštění vody.

A potom televize.

Seděla jsem pod postelí a skoro nedýchala.

Ten člověk se choval, jako by byl doma.

Po několika minutách televize ztichla.

Kroky se přiblížily.

Muž vešel do ložnice.

Zastavil se.

Pak si povzdechl.

„Samozřejmě. Zase ten nepořádek.“

Ztuhla jsem.

Mluvil o mém pokoji.

Pak vyslovil moje jméno.

„Zase jsi to nechala takhle, Kláro.“

Zakryla jsem si ústa rukou.

Znal moje jméno.

Muž otevřel skříň.

Začal přesouvat oblečení.

Potom přišel k posteli.

Jeho boty se objevily přímo před mýma očima.

Sedl si.

Postel se pod jeho vahou mírně prohnula.

Byl tak blízko, že jsem slyšela jeho dech.

Pak řekl:

„Vím, že jsi tady.“

Srdce mi málem vyskočilo z hrudi.

Muž se nehýbal.

Já také ne.

„Nemusíš se schovávat.“

Ticho.

Potom se ozvalo:

„Už jsem tě našel.“

Zavřela jsem oči.

A v tu chvíli se postel začala pomalu zvedat.

Ne skutečně.

Muž se totiž sklonil.

Chtěl se podívat pod ni.

Instinktivně jsem ucukla dozadu.

Jeho obličej se objevil těsně před mým.

Ale místo cizince jsem uviděla někoho, koho jsem poznala okamžitě.

Byl to můj otec.

„Tati?“

Muž ztuhl.

Pak si sedl na podlahu.

„Takže jsi opravdu doma.“

Nemohla jsem mluvit.

„Co tady děláš?“

Otec sklopil oči.

„Neměl jsem sem chodit.“

„Tak proč jsi měl klíče?“

Neodpověděl.

„Tati!“

Pomalu sáhl do kapsy.

Vytáhl starý svazek klíčů.

„Tvoje matka mi je dala.“

„Moje matka zemřela před třemi lety.“

„Já vím.“

„Tak proč jsi mi to neřekl?“

Otec dlouho mlčel.

Potom řekl:

„Protože jsem se bál, že když ti řeknu pravdu, už mě nikdy nebudeš chtít vidět.“

Najednou mi bylo ještě hůř.

„Jakou pravdu?“

Otec se podíval směrem ke skříni.

„O tvém bytě.“

„Co je s ním?“

„Není to náhodou byt, který sis vybrala.“

Zamrazilo mě.

„Co tím myslíš?“

Otec se nadechl.

„Tvoje matka chtěla, abys tady bydlela.“

„To vím.“

„Ale neřekla ti proč.“

„Proč?“

Otec vstal a přešel ke skříni.

Odhrnul spodní polici.

Za ní byla malá dřevěná lišta.

Nikdy předtím jsem si jí nevšimla.

Otec ji odsunul.

Za ní se objevily malé dveře.

Zatajila jsem dech.

„Co to