Ne proto, že by jimi pohrdal.

Ne proto, že by se jich bál.

Ale proto, že jeho dotek zabíjel.

Stačilo jediné pohlazení.

Jediný stisk ruky.

Jediný okamžik, kdy se jeho kůže spojila s lidskou.

A tělem druhého člověka se okamžitě rozšířil oheň.

Lidé v království mu proto začali říkat Král ohně.

Nikdo však netušil, jak moc toto jméno nenáviděl.

Darian se s tou kletbou narodil.

Jeho rod po generace ukrýval tajemství, které nesmělo opustit zdi paláce.

V jeho žilách kolovala krev dávných draků.

Když byl ještě dítě, projevovalo se to jen zlatýma očima a podivně vysokou teplotou.

Později se mu na krku a pažích začaly objevovat drobné šupiny.

A potom přišel první požár.

Bylo mu šestnáct.

Objal svou mladší sestru.

Jen na okamžik.

Dívka vykřikla.

Na její kůži se objevily žhavé rudé linie a o několik vteřin později ji obklopily plameny.

Přežila jen díky tomu, že ji stráže okamžitě odtrhly od Dariana a polily vodou.

Od té chvíle se ho bála.

A Darian se začal bát sám sebe.

Když mu bylo pětadvacet, královští rádci mu oznámili, že se musí oženit.

Království potřebovalo dědice.

Darian odmítal.

„Nemohu se dotknout ženy.“

„Pak najdeme ženu, která váš dotek přežije,“ odpověděl hlavní rádce.

Tak začalo hledání.

Do paláce přijížděly dcery vévodů, hrabat i nejbohatších rodin.

Všechny byly krásné.

Všechny byly zdravé.

A všechny doufaly, že právě ony budou královnou.

První byla dcera mocného vévody.

Darian se jí dotkl ruky.

Trvalo sotva několik sekund, než vykřikla.

Oheň jí přeběhl po paži.

Stráže ji od Dariana odtrhly, ale bylo pozdě.

Nepřežila.

Darian od té chvíle odmítal další pokusy.

Rádci však nepřestali.

Přiváděli další ženy.

Mágové vytvářeli amulety.

Léčitelé připravovali masti.

Na dívčí ruce nanášeli ochranné oleje.

Nic nepomáhalo.

Jedna dívka vydržela jeho dotek tři sekundy.

Jiná deset.

Další téměř minutu.

Výsledek byl vždy stejný.

Plameny.

Křik.

Smrt.

Po letech Darian vydal jediný příkaz.

„Dost.“

Celý trůnní sál tehdy ztichl.

„Už mi žádnou ženu nepřivádějte.“

„Ale Vaše Veličenstvo…“

„Ne.“

Darian se podíval na své ruce.

„Raději zemře můj rod se mnou, než aby kvůli mně zemřel další člověk.“

Potom se uzavřel ve svých komnatách.

Sedm let téměř nevycházel.

Lidé si začali šeptat, že je monstrum.

Darian je nechal mluvit.

Věřil, že možná mají pravdu.

Pak jednoho jarního rána přijela do paláce nová služebná.

Jmenovala se Elina.

Pocházela z malé vesnice a byla dcerou chudého mlynáře.

Nikdy předtím neviděla královský palác.

První den ji správce zavedl do její komnaty.

Než odešel, zastavil se u dveří.

„Jedno pravidlo si zapamatuj.“

Elina přikývla.

„Nikdy se nepřibližuj ke králi.“

„Proč?“

Správce zbledl.

„Protože ti to může zachránit život.“

Nevysvětlil nic dalšího.

Elina si myslela, že jde o přehnanou královskou povýšenost.

Brzy však zjistila, že se všichni krále skutečně bojí.

Když se ozvaly jeho kroky, služebnictvo mizelo z chodby.

Když někdo potřeboval něco odnést do jeho komnat, hledal výmluvu.

A když se Elina jednou zeptala, proč nikdo nesmí vstoupit do západního křídla, nikdo jí neodpověděl.

Pak přišla noc, která všechno změnila.

Palácem se krátce po půlnoci rozlehl poplach.

„Král!“

Elina se probudila.

Slyšela běh stráží.

Křik.

Rozbíjení skla.

A pak něco, co připomínalo hluboké zavrčení.

Vyšla na chodbu.

„Co se děje?“

Nikdo jí neodpověděl.

Vtom spatřila muže, který nesl kbelíky s vodou.

„Král onemocněl,“ řekl jí.

„Co mu je?“

„Nevím.“

„Potřebuje lékaře.“

Muž se na ni podíval.

„Nikdo se k němu nemůže přiblížit.“

Elina nechápala.

Pak zaslechla další výkřik.

A rozběhla se.

Otevřela dveře.

Uvnitř byla nesnesitelná teplota.

Kamenná podlaha pod králem byla rozpálená.

Darian ležel na zemi.

Jeho oči zářily zlatě.

Na krku a pažích se mu objevily tmavé šupiny.

Z jeho těla sálalo teplo.

„Vypadni!“ vykřikl.

Elina zůstala stát.

„Slyšela jsi mě!“

„Jste zraněný.“

„Tohle není zranění.“

Darian se pokusil vstát.

Nešlo mu to.

Elina udělala krok dopředu.

„Nepřibližuj se!“

„Potřebujete pomoc.“

„Jestli se mě dotkneš, zemřeš.“

Elina se zastavila.

Teprve tehdy pochopila, proč se ho všichni tak báli.

Podívala se na jeho ruce.

„To kvůli vám zemřely ty ženy?“

Darian sklopil oči.

„Ano.“

„A proto jste se zavřel v paláci?“

„Ano.“

Elina si všimla, že jeho dech je stále rychlejší.

„Co potřebujete?“

„Vodu.“

Elina popadla džbán.

Přiblížila se.

„Ne!“ vykřikl Darian.

Ale bylo pozdě.

Elina se natáhla.

Její prsty se dotkly jeho ruky.

Oba ztuhli.

Darian čekal bolestivý výkřik.

Čekal plameny.

Čekal, že Elina padne k zemi.

Nic se nestalo.

Žádný oheň.

Žádný křik.

Jen ticho.

Elina se podívala na jejich spojené ruce.

Darian nevěřil vlastním očím.

„Ty…“

Elina pomalu stáhla ruku.

„Co?“

Darian se na ni díval.

„Ty jsi naživu.“

Elina se nervózně usmála.

„Zatím.“

Darian ji znovu chytil.

Tentokrát úmyslně.

Nic.

Jeho tělo nevyvolalo jediný plamen.

Po sedmi letech se poprvé dot