Matčin pohřeb si pamatuji jen útržkovitě.

Černé oblečení. Déšť bubnující do oken. Tiché hlasy příbuzných. Nekonečné objímání lidí, kteří mi opakovali, že čas všechno zahojí.

Jenže já jsem žádnou útěchu necítila.

Ještě před několika dny byla moje matka naživu. Volaly jsme si téměř každý večer. Mluvily jsme o úplně obyčejných věcech, smály se a plánovaly, co podnikneme o víkendu.

Pak jednoho rána přišel telefonát.

Infarkt.

Tak zněla oficiální verze její smrti.

Byla jsem zdrcená, ale nikdy mě nenapadlo, že by na tom mohlo být něco podivného. Lékaři přece řekli, že její srdce selhalo. Neměla jsem důvod jim nevěřit.

Až do dne jejího pohřbu.

Když se večer začali hosté rozcházet, dům se pomalu vyprázdnil. Zůstalo jen několik nejbližších lidí. Můj manžel Daniel chodil mezi hosty, naléval jim pití a každému opakoval, že bych si měla odpočinout.

Moje nejlepší kamarádka Laura mě několikrát objala.

„Musíš být silná,“ šeptala mi.

Byla to žena, které jsem věřila víc než komukoli jinému.

Znaly jsme se od školy. Sdílely jsme spolu tajemství, první lásky, hádky i všechny životní problémy. Kdyby se mě tehdy někdo zeptal, komu bych bez váhání svěřila vlastní život, řekla bych její jméno.

Netušila jsem, jak strašně se mýlím.

Kolem sedmé hodiny večer jsem už nemohla dýchat v dusné místnosti plné lidí.

Potřebovala jsem být sama.

Vyšla jsem zadními dveřmi a vydala se k řece, která tekla několik desítek metrů od domu.

Celý den pršelo. Břeh byl rozbahněný a tráva promočená. Šla jsem pomalu, bezmyšlenkovitě, a snažila se srovnat si v hlavě všechno, co se během posledních dní stalo.

Pak jsem udělala ještě jeden krok.

A země pode mnou zmizela.

Najednou jsem padala.

Nestačila jsem ani vykřiknout.

Dopadla jsem do ledové vody a proud mě okamžitě strhl stranou.

Šaty nasákly vodou a během několika sekund byly těžké jako kámen. Boty mě táhly dolů. Snažila jsem se nadechnout, ale místo vzduchu jsem vdechla vodu.

Panikou jsem ztratila orientaci.

V jednu chvíli jsem byla přesvědčená, že zemřu.

Pak se ve mně probudl dávný instinkt.

Jako dítě jsem několik let závodně plavala. Tělo si některé pohyby pamatuje i po letech.

Přetočila jsem se na záda.

Nabrala jsem vzduch.

Pak jsem se nechala několik metrů unášet proudem a snažila se dostat co nejblíž ke břehu.

Uviděla jsem rákosí.

Natáhla jsem ruku.

Poprvé jsem minula.

Podruhé jsem nahmatala pevný stvol.

Zachytila jsem se.

Prsty mi klouzaly, ruce bolely a voda mě neustále strhávala zpátky, ale nakonec jsem se dokázala vytáhnout z proudu.

Dopadla jsem do bahna.

Ležela jsem tam a několik minut jen lapala po dechu.

Byla jsem promrzlá, potlučená a úplně vyčerpaná.

Ale byla jsem naživu.

A právě tehdy jsem zaslechla kroky.

Někdo kráčel po cestě nad řekou.

Zvedla jsem hlavu.

Nejdřív jsem slyšela mužský hlas.

Pak ženský.

Ztuhla jsem.

Ten mužský hlas jsem poznala okamžitě.

Daniel.

Můj manžel.

A žena vedle něj?

Laura.

Moje nejlepší kamarádka.

Instinktivně jsem se přikrčila do rákosí.

Neměla jsem sílu křičet. A vlastně jsem ani nechápala, proč přišli právě sem.

Pak Daniel promluvil.

„Měla by být dávno pod vodou.“

Laura chvíli mlčela.

„A co když se dostala ven?“

„Nedostala.“

„Ale co když ano?“

Daniel se krátce zasmál.

„Tak dlouho ve vodě nepřežije. Navíc ji dnes všichni viděli pít. Stačí říct, že byla opilá, uklouzla a spadla.“

V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách.

Nechtěla jsem tomu věřit.

Možná jsem jejich rozhovor špatně pochopila.

Možná mluvili o někom jiném.

Pak Laura řekla větu, která mi vzala poslední zbytky naděje.

„Takže když se nikdo nebude ptát, řeknu, že jsem ji viděla jít k řece. Že uklouzla. A ty ses jí snažil pomoct.“

Daniel odpověděl:

„Přesně.“

Přitiskla jsem si ruku k ústům, abych nevydala jediný zvuk.

Nebyla jsem tam náhodou.

Někdo mě chtěl zabít.

A oba lidé, kterým jsem věřila nejvíc, právě plánovali, jak mou smrt vysvětlí.

Jenže to nejhorší mělo teprve přijít.

Laura se po chvíli zeptala:

„A co její matka?“

Nastalo ticho.

Daniel odpověděl klidně:

„To už je vyřešené.“

„Takže jsi opravdu zaplatil tomu člověku v nemocnici?“

Srdce se mi zastavilo.

Daniel si povzdechl.

„Ano. Lékařský záznam zůstal tak, jak jsme potřebovali. Infarkt. Nikdo nic neřeší.“

Laura se nervózně zasmála.

„Nemůžu uvěřit, že to vyšlo.“

V tu chvíli jsem přestala vnímat chlad.

Přestala jsem cítit bolest.

Všechno kolem mě zmizelo.

Moje matka.

Její náhlá smrt.

Její poslední telefonát.

Všechno, co jsem považovala za náhodu.

A teď jejich slova.

Matka nebyla mrtvá přirozenou smrtí.

Někdo ji odstranil.

A stejný člověk se právě pokoušel odstranit i mě.

Laura ztišila hlas.

„Ale pořád nechápu jednu věc. Slíbil jsi mi, že až budou obě pryč, řekneš mi pravdu.“

„O čem?“

„Proč jsi to udělal.“

Daniel dlouho mlčel.

Pak řekl:

„Protože tvoje kamarádka a je