Kdysi byl nejhlučnější dítě v domě. Neustále běhal, smál se a nikdy neposeděl na místě. Byl jako ztělesněná radost, neřízená energie, malý uragán v lidské podobě.
Ale něco se změnilo od té podzimní návštěvy na farmě. Od chvíle, co jsme se vrátili, skoro nemluví. A každý večer trvá na tom, že chce spát ve stodole, přitulený ke krávě jménem Daisy.
Máma říká, že je to roztomilé. Táta tvrdí, že ho to přejde. Ale včera v noci jsem slyšel něco, co mi zůstane v hlavě navždy.
Viděl jsem ho, jak se naklonil k Daisyinu uchu a zašeptal:
„Neřekl jsem jim, že jsem to byl já. Vím, že jsi to viděla, ale ty jsi to taky nikomu neřekla. Děkuju.“
Daisy se ani nepohnula. Jen pomalu zamrkala, jako by rozuměla každému slovu. Později, když jsem se ho na to zeptal, propukl v pláč.
Ne ze strachu. Spíš jako kdyby z něj konečně spadl obrovský kámen.
Chytil mě za ruku a tiše řekl:
„Neotvírej ten kufr s nářadím. A neukazuj jim tu fotku.“
Neměl jsem tušení, o čem mluví… až do dnešního rána.
Viděl jsem, jak táta vytahuje kufr s nářadím z kufru auta. A to, co bylo uvnitř… mě šokovalo. Zatajil se mi dech.
Nebyl to jen starý vercajk. Mezi šroubováky a kladivy ležela pomačkaná, zaprášená fotografie. Spadla na zem, když se víko otevřelo. Sehnul jsem se a zvedl ji.
Na fotce byl můj bratr, zády k fotoaparátu, ale bylo jasné, že je to on. V ruce držel těžký kovový předmět. Vedle něj na zemi leželo rozmazané, neidentifikovatelné tělo. Fotka byla neostrá, možná pořízená náhodou. Ale byla víc než výmluvná.
Táta si nevšiml, že fotka vypadla. Rychle jsem ji schoval. Instinktivně jsem věděl, že tohle není něco, co by mělo skončit v nesprávných rukou.
Později jsem se znovu posadil vedle bratra v seně. Daisy tiše přežvykovala. Neřekl jsem ani slovo. Čekal jsem.
„Jen jsem ji chtěl ochránit,“ zašeptal.
„Koho?“ zeptal jsem se.
„To koťátko… strýc ho chtěl zabít. Vrátil se s kladivem. Já tam jen dorazil dřív.“
Srdce mi bušilo. Danův hlas se třásl.
„Nechtěl jsem mu ublížit… jen jsem ho odstrčil. Spadnul. A už se nezvedl.“
Z jeho očí tekly tiché slzy. Nehledal výmluvy. Nepotřeboval soucit. Jen chtěl, aby někdo věděl, co se stalo.
A Daisy? Možná jen obyčejné zvíře. Ale byla tam. Byla svědkem. A v Danových očích – byla tichým, laskavým společníkem, který nezradil.
Od toho dne jsem se neptal dál. Fotku jsem spálil. Kufr jsme znovu zavřeli.
A Dana jsme dál nechali spát u Daisy. Možná časem to pustí ven. Možná nikdy neřekne všechno. Ale jednu věc vím jistě:
Kráva zná pravdu.