Ne kvůli ní.
Kvůli muži, na jehož rameni právě spala.
Jmenoval se Nadir.
V určitých kruzích nebylo třeba vysvětlovat, kdo Nadir je. Jeho jméno znali lidé z bankovnictví, investičních fondů i velkých korporací. Byl jedním z nejbohatších mužů v zemi a zároveň člověkem, kterému se většina lidí raději vyhýbala.
Měl pověst chladného, neústupného a nesmlouvavého obchodníka. Lidé, kteří se proti němu postavili, prý často během několika týdnů přišli o investory, smlouvy nebo celé firmy.
Jeho zaměstnanci se báli i krátkého pohledu.
A teď na jeho rameni klidně spala mladá žena, která o jeho existenci zřejmě vůbec nevěděla.
Eliza přitom neměla ponětí, že sedí vedle jednoho z nejmocnějších mužů na palubě.
Posledních čtyřicet osm hodin prakticky nespala.
Pracovala jako zdravotní sestra na malé klinice v centru města, která dlouhodobě bojovala s nedostatkem personálu. Když někdo onemocněl, zůstávali ostatní déle. Když někdo nepřišel do práce, někdo další musel převzít jeho směnu.
A Eliza patřila mezi ty, kteří nikdy nedokázali říct ne.
Tentokrát však nešlo o práci.
Šlo o její matku.
Její zdravotní stav se během posledních měsíců prudce zhoršil a lékaři jí nedávno oznámili, že existuje jediná možnost, jak jí dát šanci přežít.
Operace.
Nebyla však dostupná v jejich státě.
Musela ji provést specializovaná nemocnice několik hodin cesty od jejich domova.
Když Elize konečně zazvonil telefon a uslyšela, že se uvolnilo místo na operačním sále a její matka může být přijata, ani chvíli neváhala.
Objednala nejlevnější letenku, kterou dokázala na poslední chvíli najít.
Neřešila, kdo bude sedět vedle ní.
Neřešila ani to, že už téměř dva dny pořádně nespala.
Potřebovala se dostat k matce.
Když nastupovala do letadla, měla kruhy pod očima a ruce se jí třásly únavou. Několikrát během cesty k sedadlu málem zakopla.
„Promiňte,“ zamumlala muži u okénka.
Nadir jen krátce přikývl.
Eliza se posadila, připoutala a ještě jednou zkontrolovala telefon.
Žádná nová zpráva.
Matka stále čekala.
Eliza zavřela oči.
Letadlo se rozjelo po ranveji.
O několik minut později už stoupalo do oblak.
A Eliza usnula.
Nebyl to obyčejný spánek.
Bylo to vyčerpání člověka, který několik dní fungoval pouze silou vůle.
Její dech se zpomalil a hlava se postupně naklonila směrem k Nadirovi.
Když letadlo zasáhla první turbulence, její hlava se lehce pohnula.
A pak spočinula přímo na jeho rameni.
Několik lidí poblíž to okamžitě zaregistrovalo.
Jedna žena si zakryla ústa.
Muž přes uličku nervózně sklopil oči.
Dva Nadirovi bodyguardi se na sebe podívali.
Jeden z nich okamžitě vstal.
Přišel k jejich řadě a sklonil se k Nadirovi.
„Šéfe, máme ji přesunout?“
Nadir se podíval na spící Elizu.
Jeho výraz zůstal naprosto klidný.
Pak pouze zvedl ukazováček.
„Ne.“
Bodyguard zůstal stát.
„Ale…“
„Nedotýkejte se jí.“
Nadir se znovu podíval před sebe.
„Nechte ji spát.“
Bodyguard se vrátil na své místo.
V kabině se rozhostilo podivné ticho.
Lidé si šeptali.
Někteří Nadirův obličej poznali. Jiní ho znali z novin nebo finančních zpráv.
Všichni však věděli jednu věc.
Tento muž nebyl známý svou trpělivostí.
Minuty ubíhaly.
Eliza dál spala.
Nadir se ani nepohnul.
Dokonce ani tehdy, když se jeho paže začala kvůli nepřirozené poloze postupně ozývat bolestí.
Jeden z bodyguardů se na něj několikrát podíval.
Nadir ho pokaždé ignoroval.
Po téměř hodině se Eliza nepatrně pohnula.
Zamumlala něco ze spaní.
„Mami… ještě chvíli…“
Nadir zpozorněl.
Poprvé se jeho tvář změnila.
Podíval se na její ruce.
Na zápěstí měla stále plastový náramek z kliniky.
Na uniformě, kterou si nestihla převléknout, bylo malé logo nemocnice.
Nadir si všiml také drobných stop po dezinfekci na jejích prstech.
Nebyla to turistka.
Nebyla to rozmazlená cestující.
Byla to zdravotní sestra, která pravděpodobně právě dokončila směnu a sedla do letadla bez jediného okamžiku odpočinku.
Vtom se Eliza probudila.
Otevřela oči a několik sekund vůbec nechápala, kde je.
Pak si uvědomila, že její hlava leží na cizím rameni.
Okamžitě se narovnala.
„Proboha… promiňte!“
Její tvář zrudla.
„Já… já jsem nechtěla…“
Nadir se na ni podíval.
„Nemusíte se omlouvat.“
Eliza se nervózně usmála.
„Usnula jsem.“
„To jsem si všiml.“
Jeho odpověď byla stručná, ale ne nepříjemná.
Eliza se podívala z okénka.
„Kolik je hodin?“
Nadir jí řekl čas.
Eliza okamžitě sáhla po telefonu.
A v tu chvíli se její výraz změnil.
Měla několik zmeškaných hovorů.
Jeden z nemocnice.
Druhý od neznámého čísla.
A třetí od lékaře, který měl operaci její matky na starosti.
Eliza zbledla.
Ruce se jí začaly třást.
Nadir si toho všiml.
„Je všechno v pořádku?“
Eliza zavrtěla hlavou.
„Nevím.“
Zvedla telefon k uchu.
Nikdo však neodpovídal.
Zavolala zpět.
Tentokrát se ozval lékař.