Každé ráno přinesli služebníci do hlavní síně obrovskou měděnou káď, naplnili ji teplou vodou a postavili ji doprostřed místnosti. Dvořané už přesně věděli, co bude následovat.
Někteří se přicházeli dívat ze zvědavosti.
Jiní proto, že se báli nepřijít.
A několik lidí se smálo jen proto, aby si získali císařovu přízeň.
Isabella však každé ráno vstoupila do síně se vztyčenou hlavou.
Neprosila.
Nevyčítala.
Nehádala se.
Mlčky udělala, co po ní Adrian požadoval, osušila si ruce a odešla.
Císař si její mlčení vyložil jako porážku.
Netušil, že právě její mlčení bylo důvodem, proč začal být stále nervóznější.
Protože Isabella už dávno přestala přemýšlet o tom, jak Adriana přesvědčit, aby ji znovu miloval.
Začala přemýšlet o tom, jak se bez něj obejít.
V noci, když palác ztichl, sedávala ve své komnatě u malého stolku a psala.
Ne dopisy.
Seznamy.
Datum.
Čas.
Jména lidí, kteří byli přítomni.
Přesná slova, která Adrian vyslovil.
Rozkazy, které vydal.
A také jména těch, kteří se jí zastali, i když jen nepatrným gestem.
Její komorná Elena si jednoho večera všimla hromady popsaných listů.
„Proč to děláte, Vaše Veličenstvo?“
Isabella zvedla oči od papíru.
„Protože lidé zapomínají.“
„Na co?“
„Na to, co se skutečně stalo.“
Elena si sedla naproti ní.
„Myslíte, že vás chce císař skutečně vyhnat?“
Isabella chvíli mlčela.
„Ne.“
„Tak proč to dělá?“
„Protože chce, abych odešla sama. Pak bude moci všem říct, že jsem opustila císaře a své povinnosti.“
Elena zbledla.
Isabella složila další list.
„Jenže já mu ten příběh nedám.“
Mezitím se Adrianovi zdálo, že jeho plán funguje.
Isabella už nebyla zvána na některé slavnosti.
Na poradách seděla stranou.
Její názory nikdo nebral vážně.
Císař dokonce začal před dvořany naznačovat, že se císařovna po porodu změnila natolik, že už není schopna plnit své povinnosti.
Jednoho dne však přišla do paláce zpráva, která všechno změnila.
Do hlavního města měli dorazit vyslanci ze tří sousedních říší.
Adrian připravoval velkou slavnost.
Měla být ukázkou síly a bohatství jeho dvora.
Císařovna měla podle tradice stát po jeho boku.
Adrian s tím však nesouhlasil.
„Nemůže vypadat takhle před zahraničními hosty,“ řekl svému rádci.
„Je to vaše manželka a matka dědice,“ upozornil ho rádce.
„Právě proto ji potřebuji držet dál od hostů.“
Jenže Isabella už o příjezdu vyslanců věděla.
A připravovala se.
V den slavnosti se celý palác třpytil.
Chodbami procházeli služebníci v nových uniformách.
Hudebníci připravovali nástroje.
Kuchaři celé hodiny připravovali hostinu.
Dvořané se oblékli do nejlepších šatů.
Adrian se objevil v hlavním sále krátce před příchodem zahraničních hostů.
A tehdy vydal další rozkaz.
„Přineste káď.“
Několik lidí se na sebe nervózně podívalo.
„Dnes?“ zeptala se jedna služebná.
„Dnes.“
Když byla káď přinesena, Adrian se usmál.
„A přiveďte císařovnu.“
Isabella vešla do sálu.
Uviděla káď.
Potom se podívala na Adriana.
„Dnes jsou zde zahraniční vyslanci,“ řekla.
„Právě proto.“
„Chceš mě znovu ponížit před nimi?“
Adrian se usmál.
„Chci jen, aby všichni viděli, že se o sebe staráš.“
V místnosti zavládlo napjaté ticho.
Isabella se však tentokrát nepohnula.
Adrian přimhouřil oči.
„Slyšela jsi mě?“
„Ano.“
„Tak proč tam nejdeš?“
Isabella se pomalu otočila k lidem stojícím kolem.
Byli tam strážní.
Služebné.
Dvořané.
Lékaři.
A také zahraniční vyslanci, kteří právě vstoupili do sálu a nechápavě sledovali scénu.
Jeden z vyslanců se zeptal:
„Co se zde děje?“
Adrian odpověděl:
„Nic, co by se vás týkalo.“
Isabella se na něj podívala.
Potom udělala něco, co nikdo nečekal.
Přistoupila ke kádi.
Ale místo toho, aby do ní vstoupila, položila na její okraj složený pergamen.
Adrian se zamračil.
„Co to je?“
„Důkaz.“
„Jaký důkaz?“
Isabella se otočila k nejstaršímu členovi císařské rady.
„Přečtěte to.“
Muž zaváhal.
„Vaše Veličenstvo…“
„Přečtěte to nahlas.“
Rozvinul pergamen.
Začal číst.
„První den. Císař přikázal císařovně, aby se před dvorem umyla v kádi.“
Adrian zbledl.
„Přestaň.“
Rádce pokračoval.
„Druhý den. Císař před přítomnými hosty označil císařovnu za špinavou.“
Adrian udělal krok vpřed.
„Řekl jsem, abys přestal.“
„Třetí den…“
„Dost!“
Rádce se zastavil.
Isabella se na císaře klidně podívala.
„Proč se zlobíš?“
„Protože z toho děláš něco, čím to není.“
„Ne. Já pouze opakuji tvoje vlastní slova.“
V místnosti bylo ticho.
Isabella sáhla do rukávu a vytáhla další list.
„Tady jsou podpisy lékařů.“
Podala ho jednomu ze zahraničních vyslanců.
„Potvrzují, že po porodu trpím zdravotními komplikacemi. Otoky, náhlými změnami hmotnosti a problémy s regulací tělesné teploty.“
Jeden z lékařů, který stál u dveří, sklopil hlavu.
Isabella se k němu otočila.
„Říkal jste císaři, že potřebuji léčbu?“
Lékař chvíli váhal.
Potom přikývl.
„Ano.“
„A co vám odpověděl?“
Adrian vykřikl:
„Nemusíš to dělat!“
Isabella se k němu otočila.
„Právě naopak.“
Lékař konečně promluvi