„Ano, souhlasím.“ Ta dvě slova, vyřčená téměř šeptem, znamenala začátek nového života. Smirnova Viktorovna, mladá žena z východní Evropy, se právě stala manželkou jednoho z nejzáhadnějších a nejbohatších mužů Perského zálivu. Eduardo, muž s temnýma očima a minulostí zahalenou tajemstvím, ji požádal o ruku po pouhých několika měsících známosti. Vše se odehrálo tak rychle, až se to zdálo jako sen.

Prsten, který jí navlékl, byl ohromující. Diamant velikosti mandle se leskl na jejím prstu jako zhmotněné slunce, jako slib, že všechno těžké z její minulosti je navždy pryč. Její nový domov v Dubaji byl jako z pohádky. Luxus, elegance, tradice. Zdi paláce voněly růžovou vodou a kadidlem, služebnictvo se pohybovalo tiše jako stíny a každé ráno ji budil výhled na město, které nikdy nespí.

Eduardo jí otevíral dveře do světa, o kterém dříve jen snila. Večírky, návštěvy galerií, jachty, arabské pouště. Ukazoval jí rodinu, která působila mile a vstřícně. Jeho matka, starší žena v hedvábí, ji objala s nečekanou něhou. Jeho sestry jí předávaly dary a rodinné amulety. Všechno působilo tak… opravdově.

A přesto. Vždy tu bylo něco, co se nedalo pojmenovat. Něco, co zůstávalo v prostoru viset, neviditelné, ale zneklidňující. Eduardo někdy pronášel věty, které zněly jako romantické fráze, ale nesly v sobě zvláštní tón. Jako kdyby jí mezi řádky sděloval: „Ještě nevíš všechno. Až budeš vědět, bude pozdě.“

Den před svatbou byla podle tradice obklopena ženami z obou rodin. Byla to ceremonie, jakou nezažila nikdy předtím. Vzduch voněl mátou, pomerančovým květem a hennou. Na její ruce a nohy nanášely složité vzory, symboly plodnosti, štěstí a ochrany. V pozadí zněly staré písně. Nikdo neplakal, všichni se usmívali. A přesto měla zvláštní pocit, že se loučí s něčím, co už se nikdy nevrátí.

Ráno svatby bylo zářivé. Stylisté, vizážisté, návrháři – všichni se snažili vytvořit obraz dokonalosti. A podařilo se jim to. Když se podívala do zrcadla, nepoznávala se. Nebyla to ta dívka z chladné země, která kdysi snila o lepším životě. Byla to princezna z Orientu.

Obřad proběhl v nádvoří paláce. Slunce bylo vysoko, obloha čistá, hosté noblesní. Každý krok, každé slovo bylo jako z choreografie. A pak přišel polibek. Aplaus. Zpečetění osudu.

Druhý den ráno byla mrtvá.

Tělo bylo nalezeno v jejím apartmá, v bílých šatech, s otevřenýma očima, které jakoby stále hleděly na něco neviditelného. Zprávy mlčely. Rodina manžela prohlásila, že šlo o tragickou nehodu. Rodiče nevěřili.

Až o několik týdnů později se k nim dostala nahrávka z bezpečnostního systému. Ta byla posléze z neznámých důvodů oficiálně smazána. Neoficiálně se však podařilo uchovat její kopii.

Záznam ukazoval poslední hodiny Viktorovny. Sama, tichá, sedící u okna. Vypadala klidně, ale chvílemi se chvěla. V jednu chvíli vzala do ruky telefon a napsala zprávu – ta ale nikdy nedorazila. A pak… něco se stalo. Nezřetelný stín, pohyb, kamera se na okamžik zakymácela a záznam končí.

Pitva neodhalila známky násilí. Ale lékař, který protokol podepsal, zmizel krátce poté. Nikdy se nenašel.

Rodiče byli přinuceni mlčet. Hrozby, právní nátlak, peníze. Ale matka neustoupila. Uchovala nahrávku a obrátila se na nezávislé novináře. Po půl roce začaly unikat informace, ale vždy jen v náznacích. Každý, kdo se pokusil jít hlouběji, narazil na zeď. Nebo zmizel.

Zůstává tedy jen otázka: kdo byl Eduardo doopravdy? Co skrývala jeho rodina? A co se stalo oné svatební noci za zavřenými dveřmi?

Smirnova Viktorovna zemřela jako manželka. Ale možná se stala obětí mnohem temnějších sil, než si kdokoliv kdy dokázal představit.