Byly dvě hodiny třicet ráno, když Karine Durandová znovu pohlédla na hodiny na stěně novorozeneckého oddělení.

Za sebou měla téměř osmnáct hodin služby.

Oči ji pálily, nohy bolely a ramena měla ztuhlá. Přesto nedokázala polevit ani na okamžik. Na oddělení předčasně narozených dětí totiž člověk nikdy nevěděl, co přinese další minuta.

Karine pracovala s novorozenci už dvanáct let.

Za tu dobu viděla první nádechy dětí, které lékaři původně považovali za téměř beznadějné. Viděla rodiče plakat štěstím, když jejich dítě po týdnech konečně opustilo inkubátor.

Ale viděla také druhou stranu své práce.

Viděla děti, které bojovaly ze všech sil, a přesto svůj boj prohrály.

Na takové chvíle se podle ní nedalo nikdy úplně připravit.

Ani po dvanácti letech.

V tu noc však netušila, že ji čeká jeden z nejsilnějších okamžiků její kariéry.

Najednou se ozval ostrý zvuk interkomu.

„Kód červená. Dvojčata. Třicátý týden těhotenství. Matka v kritickém stavu.“

Karine okamžitě vstala.

Únava zmizela.

Natáhla si rukavice a spolu s ostatními sestrami začala připravovat dva inkubátory. Lékaři přiběhli téměř současně. Někdo kontroloval přístroje, další připravoval kyslík a jiný tým už čekal na operačním sále.

Všechno se odehrávalo během několika desítek sekund.

Do nemocnice byla přivezena devětadvacetiletá Marianne Rousselová.

Byla bledá, zesláblá a téměř v bezvědomí. Její manžel Didier běžel vedle lůžka a snažil se držet krok s personálem.

„Prosím… zachraňte je,“ opakoval stále dokola.

Karine ho slyšela, ale nemohla odpovědět.

V takové chvíli nebyl čas na uklidňující slova.

Každá sekunda mohla rozhodnout o životě tří lidí.

Marianne byla převezena na operační sál.

Ještě než ztratila vědomí, sevřela Didierovi ruku.

„Moje holčičky…“

Byla to poslední slova, která ze sebe dokázala dostat.

O několik minut později přišla na svět první holčička.

Byla maličká, křehká a sotva vážila tolik, co větší láhev vody.

Přesto se ozval slabý pláč.

Karine si v duchu oddechla.

„Máme ji,“ řekla jedna z lékařek.

Jen o několik minut později se narodila její sestra.

A tehdy se všechno změnilo.

Druhé dítě nevydalo žádný zvuk.

Její tělíčko bylo nehybné.

Karine okamžitě začala s resuscitací.

Personál pracoval rychle a přesně. Pokoušeli se obnovit srdeční činnost, podporovali dýchání a dělali všechno, co bylo možné.

Sekundy ubíhaly.

Jedna minuta.

Druhá.

Třetí.

Karine se stále odmítala vzdát.

Nakonec však lékař zavrtěl hlavou.

„Je mi líto.“

Ta dvě slova stačila.

Karine na okamžik sklopila oči.

Druhé děvčátko zemřelo krátce po narození.

Zdravotní sestra přitom cítila bolest, která nebyla jen profesionální.

Karine totiž celý život věděla, jaké je to být dvojčetem, které přežilo.

Její vlastní sestra zemřela při porodu.

Nikdy ji nepoznala.

Nikdy neslyšela její hlas.

Nikdy se jí nedotkla.

A přesto měla celý život zvláštní pocit, že někde uvnitř sebe nosí vzpomínku na někoho, koho nikdy neměla možnost poznat.

Možná právě proto ji smrt druhého miminka zasáhla ještě silněji.

Musela však pokračovat.

Na druhé straně oddělení totiž bojovala její sestřička.

Lucie.

Malá holčička dýchala s pomocí přístrojů a její stav byl stále velmi vážný.

O několik hodin později se Marianne konečně probudila.

Její první slova byla jednoduchá.

„Kde jsou moje děti?“

Didier se na ni podíval a nedokázal odpovědět.

Marianne okamžitě pochopila, že se něco stalo.

„Ne…“

Její hlas se zlomil.

„Chci je vidět.“

Karine věděla, co musí udělat.

Neexistoval žádný způsob, jak rodičům takovou zprávu sdělit, aby bolela méně.

Připravila tedy Renée a opatrně ji přenesla k její sestřičce.

Položila obě miminka vedle sebe.

Lucie ležela v inkubátoru, připojená k přístrojům.

Renée byla zabalená v malé bílé přikrývce.

Karine se snažila zachovat profesionální výraz.

Ale uvnitř se jí svíralo srdce.

Chtěla Marianne umožnit, aby svou dceru naposledy viděla.

Aby ji mohla pohladit.

Aby se mohla rozloučit.

Nikdo nečekal nic jiného.

Marianne se na obě děti dívala přes slzy.

„Jsou tak stejné,“ zašeptala.

Didier stál vedle ní a držel ji za ruku.

Karine se pomalu otočila, aby jim poskytla několik minut soukromí.

A právě v tom okamžiku se ozvalo něco, co nedávalo žádný smysl.

Nejdřív to byl jen nepatrný pohyb.

Karine si ho téměř nevšimla.

Potom však zaslechla slabý zvuk.

Otočila se.

A zůstala stát.

Lucie se pohnula.

To samo o sobě nebylo nic neobvyklého.

Ale její ručička se pomalu natáhla směrem k sestřičce.

Prstíky se sevřely kolem okraje bílé přikrývky.

Karine přistoupila blíž.

„Počkejte…“

Nikdo se nepohnul.

Pak se ozvalo slabé pípnutí.

Jedno.

Krátké.

Další.

Lékař okamžitě přistoupil k monitoru.

„To není možné.“

Karine se podívala na Renée.

A v tu chvíli se jí málem podlomila kolena.

Na monitoru se objevila změna.

„Zkontrolujte ji,“