„Zazpívej mi něco arabsky a přísahám, že si tě ještě dnes vezmu.“ -

Šejkova slova se rozlehla luxusní restaurací tak hlasitě, že na několik vteřin ztichli i hosté u okolních stolů.

Pak přišel smích.

Jeho přátelé se rozesmáli jako první. Někteří hosté se pobaveně otočili. Nikdo nepochyboval o tom, že jde jen o další arogantní žert bohatého muže, který si chtěl před společností dokázat, že může mít cokoli.

Mladá servírka však neudělala ani jednu z věcí, které všichni očekávali.

Nezačervenala se.

Neutekla.

Ani se neurazila.

Jen se na šejka několik vteřin dívala.

A potom řekla větu, po které smích u stolu postupně úplně utichl.

Ten večer patřila restaurace k nejexkluzivnějším podnikům ve městě. U stolů seděli úspěšní podnikatelé, diplomaté, právníci a členové rodin, jejichž jména byla známá daleko za hranicemi země.

Všechno bylo dokonale připravené.

Tlumené osvětlení, drahé víno, živá hudba a obsluha, která se pohybovala mezi hosty téměř neslyšně.

U hlavního stolu seděl mladý šejk, který přijel do města kvůli několika obchodním jednáním. Společnost mu dělal dlouholetý přítel, muž přibližně stejného věku, který se během večera snažil svého společníka několikrát rozptýlit.

Marně.

Šejk působil znuděně.

Když ostatní mluvili o investicích, luxusních automobilech a nových projektech, téměř neposlouchal. Opíral se v křesle a bez zájmu pozoroval dění kolem sebe.

Až do chvíle, kdy si všiml servírky.

Byla mladá, možná kolem pětadvaceti let. Na rozdíl od ostatního personálu nepůsobila nervózně. Pohybovala se klidně, mluvila tiše a svou práci vykonávala s neobvyklou soustředěností.

Jeho přítel si všiml, kam se šejk dívá.

„Tak konečně tě něco zaujalo,“ zašeptal s úsměvem.

Šejk nic neodpověděl.

Servírka právě přicházela k jejich stolu s karafou vody.

Postavila ji před hosty a chtěla odejít.

V tom okamžiku se z vedlejšího sálu ozvala arabská melodie.

Šejk zvedl hlavu.

„Rozumíš tomu?“

Dívka se zastavila.

„Trochu.“

„Jen trochu?“

„Ano.“

Jeho přítel se pobaveně usmál.

„Tak to ověř.“

Šejk se na servírku podíval.

„Zazpívej nám něco.“

Dívka se krátce usmála.

„Promiňte, ale jsem v práci.“

„Jen jednu píseň.“

„Nemohu.“

„Bojíš se?“

Tentokrát se servírka podívala přímo do jeho očí.

„Ne.“

„Tak proč nezpíváš?“

„Protože mě za zpívání neplatí.“

U stolu se ozvalo několik pobavených smíchů.

Šejkův přítel se naklonil dopředu.

„Myslím, že jsi prohrál. Říkal jsi, že tě překvapí.“

Šejk se zasmál.

A právě tehdy pronesl větu, kterou později začali hosté mezi sebou vyprávět jako nejpodivnější událost celého večera.

Opřel se pohodlně do křesla a dostatečně hlasitě řekl:

„Zazpívej mi něco arabsky a přísahám, že si tě ještě dnes vezmu.“

Restaurací se okamžitě rozlehl smích.

Někteří hosté se otočili.

Jiní si začali šeptat.

Šejkův přítel se smál nejvíc.

Všichni čekali, co udělá servírka.

Očekávali rozpaky.

Možná omluvu.

Možná rychlý odchod.

Jenže dívka položila podnos na vedlejší stůl, pomalu se otočila a vrátila se k šejkovu stolu.

Smích postupně ustal.

„Opravdu to myslíte vážně?“ zeptala se.

Šejk se usmál.

„Samozřejmě.“

„Když zazpívám, vezmete si mě ještě dnes?“

„Přísahal jsem.“

Dívka přikývla.

„Dobře.“

Posadila se na prázdnou židli u jejich stolu.

Hudba v restauraci právě skončila.

Nastalo ticho.

A potom začala zpívat.

První tóny byly tiché.

Tak tiché, že několik lidí u okolních stolů zpočátku ani nevědělo, že zpívá.

Pak ale přišla další věta.

A šejkův úsměv zmizel.

Najednou zbystřil.

Přestal se opírat o židli.

Jeho přítel si toho všiml.

„Co se děje?“

Šejk mu neodpověděl.

Dívka pokračovala.

Její hlas byl klidný, ale v celé restauraci se rozhostilo zvláštní ticho. Někteří hosté přestali jíst. Jeden muž dokonce odložil sklenici, protože chtěl slyšet každé slovo.

Šejk znal tu píseň.

Nejen melodii.

Slova.

A především způsob, jakým ji dívka zpívala.

Po několika vteřinách se jeho tvář změnila.

„Kdo tě to naučil?“ zeptal se.

Dívka nepřestala zpívat.

Teprve když dozpívala poslední verš, nastalo několik sekund naprostého ticha.

Pak vstala.

„Takže?“ zeptala se.

Šejk na ni hleděl.

„Kde jsi tu píseň slyšela?“